V letošní nabídce výuky na Ústavu hudební vědy FF UK byl také nově zařazen kurs Hudební interpretace a kritika. V mnoha lekcích došlo na otázky hry na dobové nástroje a interpretaci hudby 18. století. Ke společné návštěvě a kritice byl proto vybrán jeden z Barokních podvečerů Collegia Mariana, jenž se konal 3. 5. 2018 v divadle ABC. Méně obvyklé prostředí i dramaturgie večera vedla k mnoho otázkám a postřehům, jež studenti vtělili i do svých kritik. Z pochopitelných důvodů nemůžeme publikovat úplně všechny texty, a tak vybíráme alespoň tři, které do velké míry vystihují všechna hlavní stanoviska a názory.
Marc Niubo, ředitel Ústavu hudební vědy
Benátský podvečer plný tanců a hravosti
Poněkud krátký, ale kompaktní a organický byl „barokní podvečer“ Forlana s podtitulem Benátská noc à la française aneb z Benátek do Versailles, projekt Collegia Mariana vzniklý ve spolupráci s tanečnicí a choreografkou Gudrun Skamletz. Dramaturgie večera byla postavena na spojnicích mezi francouzským a italským barokem v jednotném duchu benátského karnevalu. Tanec forlana, který vešel do názvu koncertu, patřil do tanečního repertoáru benátských karnevalů na konci 17. století a v průběhu večera zazněl v realizacích dvou francouzských skladatelů Leclaira a Campry. Na celkové hudební dramaturgii je třeba ocenit stylovou jednotu, smysluplnost a odvahu sahat po méně známých titulech, které dohromady vytvářejí organický a kompaktní program (i když velký prostor, který byl dán útvarům jako passacaglia či chaconne, mohl na posluchače působit poněkud monotónním dojmem). Koncert byl orámován dvěma skladbami Benátčana Antonia Vivaldiho (sinfonia ze serenaty La Sena festeggiante a Concerto g moll La notte), tematicky i hudebně zajímavý kontrapunkt k nim tvořily skladby Pařížanů Andrého Campry, Jeana-Marie Leclaira a Jeana-Baptista Lullyho doplněné o kompozice Domenica Scarlattiho a Michela Mascittiho. Program byl postaven tak, aby se v něm střídal francouzský a italský styl, což byl dramaturgicky šťastný krok, který posílil dynamiku a živost představení.
Dominantní roli v dramaturgii večera pak hrála složka taneční a celkově scénická. Tanečnice představovala postavy benátského karnevalu a v jednotlivých výstupech kombinovala prvky barokních tanců s tancem výrazovým a barokní pantomimou. Spíše než o kontinuální příběh šlo o za sebou jdoucí výstupy, jež svou choreografií nejen citlivě reagovaly na afekty hudby, ale vstupovaly i do interakce s hudebníky a publikem. Taneční výkon Gudrun Skamletz si zaslouží velký obdiv pro svou virtuozitu, preciznost a hereckou přirozenost. Hudebníci pak nebyli pouhými hráči v pozadí, ale po jevišti se pohybovali a měnili rozmístění ansámblu, čímž reagovali jak na instrumentaci jednotlivých skladeb, tak i na scénické požadavky hudebně-tanečního představení. I v takto promyšlené dramaturgii se ovšem vyskytla hluchá místa. Mluvím zejména o číslech, ve kterých tanečnice na scéně měnila kostým a hudba, která by v těchto chvílích měla dominovat, nedokázala dostatečně upoutat divákovu pozornost.
Tím se dostávám k hlavnímu problému celého koncertu, a to je akustika. Divadelní sál, který snad vyhovoval scénické složce představení, selhal po stránce zvukové. Akustika v sále je poměrně hluchá a zvuk barokních nástrojů v ní patřičně nerezonuje, ale spíše se ztrácí, je uzavřený, bez dozvuku a intonačně choulostivý. Posluchač si mohl jen představovat, o kolik velebněji a krásněji by se tato hudba nesla v akusticky vhodnějším prostoru bez polstrování. V některých chvílích bylo patrné, že i hráči měli problém reagovat jeden na druhého a museli vynaložit větší úsilí k žádané souhře zejména v polyfonických momentech a rytmických detailech francouzského baroka. Problémy se souhrou se projevily zejména na začátku večera, avšak v průběhu koncertu se hudebníci nepříznivým podmínkám přizpůsobili a zvukový dojem se stále zlepšoval. Collegium Marianum pod vedením Jany Semerádové vystoupilo v komornějším obsazení a za bezpečnou a stmelenou ansámblovou hru vděčí nejen vedení Semerádové, ale i dobře čitelným gestům první houslistky Lenky Torgersen. V sólistických pasážích vynikl zejména hobojista Marek Niewiedzal, nosným zvukem a ostrým frázováním zaujala violistka Magdaléna Malá a poklonu je třeba vzdát všem hráčům bassa continua, kteří vytvářeli pevnou bázi pro celý ansámbl. Je jen škoda, že ve špatné akustice zněly oboje housle poněkud uhlazeněji, než by člověk od barokních nástrojů očekával, a také zvuk fléten se v neznělém sále ztrácel. Nejvyrovnaněji zněl celý ansámbl v monodických pasážích tanců z Camprovy opery-baletu Le carnaval de Venise.
Představení, do jehož kouzelné atmosféry benátského karnevalu se divák stále více vžíval, bylo možná předčasně, ale o to efektněji zakončeno Vivaldiho programním concertem La notte, jehož hravost byla v naprostém souladu s nápaditou taneční choreografií. Večer měl ve všech směrech vzestupnou tendenci – v první polovině si totiž divák musel zvykat jak na špatnou akustiku, tak na distribuci svojí pozornosti mezi tanečnici a hudebníky. Směrem k závěru se však dojem zlepšoval a nakonec zcela převážilo uspokojení z kompaktního hudebně-tanečně-scénického celku.
Vojtěch Frank
Zadržané baroko: Forlana v podaní Collegium Marianum
Cyklus Barokní podvečery realizovaný zoskupením Collegium Marianum ponúka tematicky ladené koncerty starej hudby, ktorých tituly a programy sľubujú vyžitie ako skúseným poslucháčom, ktorým nie sú cudzie pojmy ako franko-flámská polyfónia, tak aj divákom prahnúcim po priblížení dobovej hudby v základných obrysoch a prostredníctvom preslávených kusov známych majstrov.
Koncert s titulom Forlana, ktorý sa konal sa vo štvrtok 3. 5. 2018, 19:00 v Divadle ABC, je príkladom tohto dvojitého dramaturgického úsilia. Vo svojom obohatení exkurzu do tanečnej a koncertantnej hudby predovšetkým 17. storočia o javiskový prvok vďaka tanečnici a choreografke Gudrun Skamletz sľuboval malé oživenie talianskej a francúzskej hudobnej kultúry daného obdobia v komplexnom umeleckom tvare.
Už pri pohľade na program bolo možné tušiť, že z koncepcie podujatia vystupuje určitá neurčitosť – zaradené boli výňatky z menej známych inštrumentálnych cyklov ako forlana z Deuxième Récréation de Musique, opus 8 od Jean-Marie Leclair (1697–1764) či sinfonia a tance z opéra-ballet Le carnaval de Venise od André Campra (1660–1744), pričom Collegium Marianum neuviedlo celé cyklické diela, ktoré by umožnili koncentrovanejší vhľad do lokálnych kompozičných svetov. Výnimkou bolo často hrané Concerto La notte RV 439 od Antonia Vivaldiho (1678–1741), umiestnené na záver koncertu ako bezpečný prístav po výlete do menej známych vôd hudobného baroka. Passacaille z opery Armide LWV 71 od Jean-Baptiste Lully (1632–1687) zastúpila ďalší známy a obľúbený kus, ktorý našiel svoje miesto uprostred programu koncertu. Umiestnenie Lullyho vypätej passacaglie z vážnej francúzskej opery vedľa hĺbavej Sarabandy zo Suity g moll HWV 432 Goerga Friedricha Händela (1685-1759) prezradil plán striedania kontrastov, avšak znemožnil divákovi zážitok zaostrený na konkrétny typ hudby či niekoľko typov, ktoré by prepájala náväznosť podľa jasne definovateľného kľúča.
Môžeme špekulovať o tom, že toto zahladenie rozdielností, maskované pod vysoko špecifický titul koncertu, je odrazom celkovej vzdialenosti starej hudby u širšej verejnosti, pre ktorú bol koncert Forlana azda cielene veľmi prístupný. Samotná interpretácia zmienených kusov v podaní Collegium Marianum si pritom zasluhuje uznanie za mimoriadnu hráčsku súhru, a to i v komplikovaných pasážach založených na striedaní jednotlivých nástrojových skupín. Kvalite súhry sa však nevyrovnala zvuková kontúrovanosť, pretože akustické možnosti Divadla ABC nedovolili rôznorodosť repertoáru koncertu Forlana doložiť rozmanitou sonoritou, ktorá by umožnila divákovi stopercentne rozoznať a oceniť bohatosť jednotlivých podôb barokovej inštrumentálnej hudby – keď už bola ponúkaná.
Jana Semerádová podala presvedčivý výkon ako vedúca zoskupenia i ako sólistka Vivaldiho flautového koncertu La Notte, tanečnica Gudrun Skamletz bola zase vynikajúca vo vyťažení obmedzeného priestoru a rekvizít pre dosiahnutie želaného výrazu. Problém koncepčnej nevyváženosti koncertu Forlana však vyvstal v kolízii týchto elementov – Gudrun Skamletz vnášala do svojej performance prvky commedie dell’ arte a nápaditej štylizácie pri parodicky namáhavom prezliekaní karnevalových masiek (počas znenia hudby, nie medzi skladbami), a hoci hudba samotná pôsobila imanentne a zo svojej podstaty sa vzpierala tvoriť kulisu tancu, Skamletz oplývala schopnosťou ovládať dianie na scéne a v jednom humornom momente dokonca hudbu „vypla” svojim gestom, čo však zaúčinkovalo skôr rušivým než zábavným spôsobom. Nedostatočnosť v previazaní tanečného a hudobného sveta vytvorila dojem trieštivej formy koncertného podujatia ako celku.
V konečnom dôsledku koncert Forlana nebol estrádnou prehliadkou „hitových” skladieb inštrumentálneho baroka, ale nezastúpil ani dôsledne rekonštruovanú ukážku dobového muzicírovania s tancom (a to nie kvôli akýmkoľvek interpretačným nedostatkom Collegia Mariana, ale obmedzeniami priestoru, akustiky a dramaturgie). Po štýlovej stránke sa výkon Collegia Mariana odlíšil od strhujúcej expresivity a dôrazu na dramatický hudobný detail v interpretácii repertoáru rovnakého obdobia v podaní taktiež pražského zoskupenia Collegium 1704.
Skúsenosť koncertu Forlana je dôkazom, že nejestvuje jediný správny spôsob, ako interpretovať inštrumentálnu hudbu obdobia baroka, ako ani jediný spôsob jej dramaturgickej organizácie. Hoci sa určité aspekty základnej koncepcie koncertu Forlana preukázali ako problematické, prinášajú pozitívny dôsledok vo svojom prispení k produktívnej polemike o tom, ako v súčasnosti predvádzať starú hudbu s ohľadom na potreby publika, ako o nej vzdelávať širšiu verejnosť (v tomto prípade minimalistickou ukážkou karnevalových rekvizít a tanca so zapojením známych „evergreenov” súdobého repertoáru), a do akej miery môže koncert slúžiť ako nástroj vzdelávania o dejinách hudby a súčasne doručiť zážitok z veľkého umenia. Aj keď koncert Forlana celkom nepresvedčil v naplnení druhého menovaného poslania, prináleží mu uznanie za naplnenie toho prvého, a to spôsobom obdivuhodne elegantným, prirodzeným a vtipným.
Dominika Moravčíková
Forlana: Benátská noc à la française aneb z Benátek do Versailles
Dne 3. května 2018 proběhlo v pražském divadle ABC hudebně-dramatické představení Forlana: Benátská noc à la française aneb z Benátek do Versailles. Toto představení bylo uvedeno v rámci cyklu Barokní podvečery, které se konaly již po osmnácté. O provedení hudebně dramatického zážitku se postaral známý barokní soubor Collegium Marianum pod uměleckým vedením Jany Semerádové, který doprovodil francouzskou tanečnici a choreografku Gudrun Skamletz, která se ujala pohybové složky vystoupení. O výtvarné provedení kostýmů se postarala francouzská návrhářka Chantal Rousseau. V představení byly použity i světelné efekty, které měl na starost Jaroslav Beneš.
Jak napovídá samotný název hudebně-divadelní performance, večer zazněly skladby známých italských a francouzských barokních skladatelů (A. Vivaldi, D. Scarlatti, M. Mascitti, A. Campra, J.B. Lully, J. M. Leclair), které doprovázely pohybové kreace Gudrun Skamletz.
Celý večer poskytl divákům nevšední umělecký zážitek spojení hudby a tance. Soubor Collegium Marianum díky své vysoké hráčské úrovni, znalosti interpretačních prostředků a zásad poučené barokní interpretace, a především díky jeho umělecké vedoucí Janě Semerádové, její badatelské činnosti a studiu barokní gestiky, deklamace a tance, si může toto spojení jednotlivých žánrů dovolit. Celá produkce působila velmi přirozeným, harmonickým dojmem, ani jedna ze složek nebyla potlačována na úkor druhé. To bylo jistě zapříčiněno komunikací instrumentalistů s tanečnicí, zapojením hráčů do dění (nejen hudebního) na jevišti. Za celý ansámbl lze vyzvednout výkony Jany Semerádové (flauto traverso) a Lenky Torgersen (koncertní mistr) jejichž hra se v sólových pasážích vyznačovala uvolněností a samozřejmostí v užívání ornamentiky a zdobení svých partů. Někteří instrumentalisté během produkce vyměnili své nástroje za nástroje bicí a perkusní. I tento úkol byl zvládnut vcelku uspokojivě, avšak byla znát určitá nejistota (hračka na fagot), která se projevila ne úplně přesným rytmickým pulzem při hraní na perkuse. Nepřehlédnutelnou součástí večera byl taneční výkon Gudrun Skamletz. Prokázala nejen to, že bravurně ovládá umění tance, ale také velký smysl pro humor a komiku (např. při převlékání kostýmů). Nebála se také sejít z jeviště mezi diváky a zapojit je do své performance. Na tvářích diváků těmito svými úkony vyloudila úsměv, u některých i vcelku hlasitý smích. Mezi čísly byla několikrát oceněna potleskem. Poslední součástí jevištní akce byla hra světel. Práce osvětlovače velmi pěkně doplňovala atmosféru utvářenou na jevišti a celkový pohled z hlediště na interprety působil plným, souznějícím dojmem. Díky prostorům, v jakých se produkce odehrávala, byl zvolen komornější počet členů souboru. (např. nepřítomnost theorby v bc, kterou soubor při svých produkcích běžně užívá). Zde se naskýtá chvíle položit si otázku prostoru, ve kterém se produkce odehrávala. Osobně se domnívám, že prostor divadla ABC není příliš vhodný pro typ takovéto produkce. Celkový zvuk ansámblu nebyl vyrovnaný, především nástroje continua byly lehce zvukově upozaděné. Toto byl snad jediný kaz na celkově velmi povedené produkci, spojení hudby a tance, která je v našem kulturním hudebním prostředí ne tak častá.
Václav Stříbrný
