Soubor Collegium Marianum uvedl v programu pojmenovaném Salve Regina (21. 4.) hudbu autorů 1. poloviny 18. století, kteří během svého života alespoň jednou spojili své umění s Prahou, a přidal k tomu novodobou premiéru díla Regina coeli Antonína Reichenauera. Ke skladbám mimořádně ladil Císařský sál Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě, jehož genius loci zapůsobil toho večera nadmíru silně.
Navzdory duchovnímu podtextu večera si troufám říct, že Ouvertura g moll K. 355 Johanna Josepha Fuxe svým francouzským stylem vdechla prostřednictvím interpretů do prostoru svůdný šarm. Dílo ze sbírky Concentus musico-instrumentalis, věnované Josefu I., obsahuje typický tečkovaný rytmus, tance i pompéznost. Soubor ho pod vedením flétnistky Jany Semerádové provedl s milou lehkostí, bez přehnaného vyostření, naopak spíše měkce. Jak už jsme u této interpretky zvyklí, okamžitě z ní začala proudit obrovská energie, jež se potkávala s každým z hráčů, ať už v dialozích se smyčci nebo v „podložích“ skupiny bassa continua. V roli sólistky Koncertu G dur pro flétnu GIMO 293 Giuseppe Tartiniho, který Prahu navštívil u příležitosti korunovace Karla VI. českým králem (udržoval také kontakty s rodinou Lobkowiczů), Semerádová stvrdila, že patří mezi nejlepší: každý tón si vychutnala a hýčkala, přičemž jako by skrze svůj nástroj vyprávěla příběh. Obzvlášť v tom je stále lepší. Chvíli je něžnou vílou, chvíli vášnivou hrdinkou, a nikdy to není křeč. V tom ji zase z jiného úhlu doplňuje houslistka a koncertní mistr Lenka Torgersen, jejíž klidná síla dodává hudebním obrazům další barvy.
Smyčce se ještě více ukázaly ve virtuózní Triové sonátě B dur pro housle, violoncello a basso continuo Antonína Reichenauera (1696–1730), člena malostranské kapely hraběte Václava Morzina, jehož dílu se Collegium Marianum dlouhodobě věnuje. Vždy empatická Hana Fleková vykreslila barokním violoncellem veškeré draperie svého partu, dialogy s Lenkou Torgersen, kontrabasistou Jánem Prievoznikem a cembalistou Filipem Hrubým jiskřily, vlály, v Sicilianě se krásně rozezpívaly.
Pro vokální sóla zvolil ansámbl basbarytonistu Tomáše Šelce. Nedávno okouzlil svým měkkým, oblým hlasem v komorním večeru s písňovým repertoárem 19. století (s Barbarou Marií Willi u kladívkového klavíru), známe ho též coby člena Collegium Vocale 1704. V niterném Sicut locutus est z Magnificat Šimona Brixiho, kantora a varhaníka u sv. Martina ve zdi a v Týnském chrámu, se projevila zejména jeho práce s dechem. Reichenauerovo Regina coeli pro sólový bas, housle a basso continuo bylo rozhodně jednou z lahůdek večera, nejen proto, že jsme ho slyšeli poprvé. Šelc kolem sebe šířil auru klidu a pohody, přitom si pohrával s koloraturami – tu je vyostřil, tu změkčil. Pozorovat tyto drobounké nuance bylo podobně fascinující jako zkoumat detaily barokních soch. V části Quia quem meruisti perlily housle vůči lyrické zpěvní lince, Ora pro nobis bylo v Šelcově podání patřičně vroucné. Toto působivé dílo se dochovalo v Praze, na rozdíl od instrumentálních skladeb, jež najdeme jen v zahraničních archivech. Podle muzikologa Václava Kapsy, autora výtečného slova k programu a specialisty na morzinskou kapelu, stojí za náročností partitury dnes zapomenutá osobnost Jana Leonarda Bernarda Forsta (1660–1710), regenschoriho a skvělého basisty u sv. Václava (dnes již zaniklý kostel byl součástí jezuitského profesního domu na Malé Straně).
Pakliže jsme u Reichenauera virtuozitu ochutnali, Zelenkovo Salve Regina ZWV 139 jí až marnivě přetékalo. Výrazná, expresivní skladba měla v podání Collegia Mariana vše potřebné. Postupně jsme s interprety okusili sladkobolnost, šerosvit i velkolepou dramatičnost. Šelc intonoval s jistotou, svůj hlas „ohýbal“ přesně, jak Zelenka napsal, pěkně se mu dařilo „vzlykat“ na opakujícím se ostende. Věřím, že do budoucna se máme s tímto pěvcem na co těšit, jeho přirozený projev je posluchačsky neodolatelný a s Collegiem Marianem mu to sluší.
Dramaturgický oblouk se též vydařil. Připomněli jsme si, že Fux a Zelenka se potkali ve Vídni v roli učitele a žáka a že jejich skladby zazněly v Praze u příležitosti korunovace Karla VI., královským espritem jsme začali na světě pozemském, královsky jsme koncert zakončili pohledem do nebe.
