Podzimní řada 18. ročníku Barokních podvečerů se otevřela 9. října v Tereziánském sále Břevnovského kláštera. Rezidenční soubor MHF Letní slavnosti staré hudby Collegium Marianum vystoupil s programem nazvaným Mír na Parnasu. S hráči ansámblu ho nastudovala houslistka Lenka Torgersen.
Ráda bych vyzdvihla dramaturgii večera, kterou připravila flétnistka a umělecká vedoucí souboru Jana Semerádová. Posluchači se tak mohli díky ní seznámit s hudbou francouzského barokního houslisty, skladatele a dirigenta Jeana-Féryho Rebela. Ten byl žákem Jeana-Baptisty Lullyho, a jakožto houslový virtuóz patřil ke skupině oněch proslavených 24 královských houslistů. Po Lullyho smrti mu věnoval sbírku sonát pro dva až tři hlasy a basso continuo. Na koncertě umělci provedli sedmou z nich, nazvanou Náhrobek pana Lullyho.
Co je pro tuto hudbu Jeana-Féryho Rebela charakteristické? Forma tombeau – náhrobku je tradičně francouzská, psaná pro sólové nástroje. Rebel však do ní začleňuje italskou hudební tradici, a jeho triové sonáty tak propojují formu sonáty chrámové a světské. Pozoruhodné je využití chromatických postupů a kontrastní střídání nálad a rytmů, které překvapí svou neotřelostí a nápaditostí. Virtuózně je hráli na barokní housle Lenka Torgersen a Vojtěch Semerád společně s violoncellistkou Hanou Flekovou, cembalistou Erichem Traxlerem a teorbistou Janem Krejčou. Velmi působivě se jim podařilo vystavět celou skladbu. A nutno říct, že i celý večer. Kdyby jejich hra měla tu moc a dala – obrazně řečeno – vzniknout nějaké stavbě, pak by to byl dům architektonicky velmi pozoruhodný s celou řadou propracovaných detailů. Prožít si s nimi tuto sonátu byl příjemný zážitek.
Další dvě díla byla z pera Françoise Couperina, jehož 350. výročí narození si v letošním roce připomínáme. První z nich, Zamilovaný slavík, patří ke skladbičkám, kde se autor inspiroval zvuky přírody. Flétnový part sugestivně přednesla Jana Semerádová a na cembalo výtečně hrál Erich Traxler, který je profesorem na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Tento rakouský cembalista s Collegiem Marianem již spolupracoval a můžeme se těšit na jeho další společné vystoupení v rámci Barokních podvečerů v listopadu. V Tereziánském sále se představil i ve dvou sólových skladbách. První byla také od Françoise Couperina a měla název Jemná a vtipná. Erich Traxler hrál svůj part s jemností a vtipem. V komentáři Jany Frankové v programové brožurce koncertu jsme se mohli dočíst, že se ve skladbě odrážejí tyto dvě nálady, ale že je také možné si představit třeba portrét nějaké dívky podobných vlastností. Vnímání hudby je pestré – mně se při poslechu tohoto kusu vybavila jedinečnost starodávných ručně zhotovovaných krajek, u kterých je každý steh vyšitý s neobyčejnou pečlivostí a celek pak mistrovským dílem. I druhá sólová kompozice byla od téhož autora a jmenovala se Bludné stíny. Také v ní projevil rakouský cembalista neobyčejný cit pro svůj nástroj a Couperinovu hudbu.
Před přestávkou následovala Sonáta d moll, op. 1 č. 12 „La Folia“ Antonia Vivaldiho. Skladba má variační charakter a svým názvem odkazuje na populární barokní melodii. Původně to byl však portugalský tanec, který se tančil v převlečení a za doprovodu perkusí. Jeho tradice se pak postupně šířila přes Španělsko až do Itálie a celá řada autorů se jím nechala ve své tvorbě inspirovat. Soubor Collegium Marianum opět velmi přirozeně vystavěl kompozici a nechal svou hrou vyniknout jejímu virtuóznímu a dynamickému charakteru. Příkladná byla práce s dynamikou a rytmem.
Druhá polovina večera přinesla dvě Couperinova díla a soubor se rozrostl o druhý part flauty traversy, který citlivě přednášela Martina Bernášková. O první skladbě jsem se již zmínila v souvislosti s interpretací cembalisty Ericha Traxlera. Druhá s titulem Concert instrumental sous le titre l‘ Apothéose composé à la mémoire immortelle de l‘ incomparable Monsieur de Lully (Instrumentální koncert nazvaný Apoteóza, složený k nesmrtelné památce nedostižitelného pana de Lully) je triová sonáta. Autor v ní propojuje francouzský kompoziční styl s italským. Názvy jednotlivých částí půvabně (a s barokní gestikou) uváděla Jana Semerádová. Posluchači si tak mohli společně projít cestu Lullyho od Elysejských polí až na Parnas, vrchol zasvěcený Apollonovi a Múzám a slyšet rozdíly mezi stylem Lullyho a Corelliho, který Couperin vykreslil. Na Parnasu nakonec zavládl mír, byť s podmínkou: „…dle námitek francouzským múz – že jakmile se bude mluvit jejich jazykem, bude se od nynějška říkat Sonáda a Kantáda, po vzoru balada či serenáda.“
Z koncertu jsem odcházela s přáním mít klíč od tohoto domu francouzské barokní hudby a smět se tam vracet. Věřím, že jsem nebyla v publiku sama a že se ještě v podání Collegia Mariana dočkáme podobných svěžích a obohacujících pohledů do hudební minulosti Francie.
