V těchto dnech tolik skloňovaný hudební festival Dvořákova Praha nabídnul 18. září v rámci tzv. Dne D dva sólové recitály, v nichž patřilo pódium Rudolfina mladým virtuosům italské a české hudební scény. V případě prvního koncertu se publiku představil italský pianista Federico Colli, a to prostřednictvím Italského koncertu B. W. V. 971 J. S. Bacha, Preludia, chorálu a fugy, op. 21 Césara Francka a 24 preludií, op. 11 Alexandra Skrjabina. Colliho hra byla od začátku do konce technicky i výrazově suverénní a z racionálního hlediska nemám jeho výkonu co vytknout. Jeho Bach byl i při volbě velmi odvážného tempa artikulačně zřetelný, Franck byl pojat s patřičnou závažností skladbě vlastní, přičemž náročná „klavírně-symfonická“ místa se zahuštěnou sazbou byla zahrána s jistotou i nadhledem, a Skrjabinovými Preludii probleskovaly všechny požadované nálady vycházející ze skladatelovy „neutěšené“ (kulantně řečeno) duše – rozervanost, neklid, afekt, ale i vzletnost, lhostejnost, odevzdanost atd. Colli předvedl precizní, bezesporu velmi promyšlený a úctyhodný výkon. Nicméně, jedno drobné „ale“ se na konci této chvály objevuje – jeho podstatu ovšem pochopíte, milí čtenáři, pouze tehdy, dočtete-li tyto řádky do konce.
V druhém koncertu večera patřila pozornost publika houslistovi Janu Mráčkovi, jehož klavírním partnerem byl ten večer Lukáš Klánský. V dramaturgii padla volba na Brahmsovu Sonátu pro housle a klavír, č. 1 op. 78, Dvořákovu Romanci op. 11 a Mazurek op. 49, a závěrem zazněla dvě díla Fritze Kreislera, Preludium a Allegro ve stylu Pugnaniho a Caprice Viennois, op. 2. Již při vstupu na jeviště bylo znát, že přichází dvojice usměvavých, publiku otevřených a od jakékoliv bezduché pódiové manýry oproštěných osobností. Poté se spustil gejzír nádherně procítěných a technicky vrcholně provedených skladeb. V případě Brahmsovy sonáty gratuluji nejen sólistovi, ale také pianistovi, který přednesl svůj part s nepříliš často slýchanou lehkostí! Oba pánové hráli se špetkou mladické drzosti, která se ovšem projevovala vkusně a na pozadí excelentní technické přípravy. Jan Mráček má vzácný dar zahrát oslnivou technikou, současně s jakýmsi šibalským výrazem ve tváři, a při tom všem s emočním zanícením signalizujícím, že vám předkládá své srdce na dlani. Teprve při jeho interpretaci se mi jasně rozkrylo to, co mi u Colliho scházelo. Oba sólisté byli po technické stránce perfektní a cítila jsem, že byli při hře zcela ponořeni do hlubin svého uměleckého prožitku. Ovšem, zatímco Mráček mne do svého světa pozval s otevřenou náručí, u Colliho jakoby mi bylo dovoleno pouze přihlížet z dálky. Bylo to jednoduše setkání s dvěma extrémně odlišnými osobnostmi, čili setkání zcela rozdílného charakteru. Metaforicky rozvinuto – zatímco v Collim ke mně přistoupil vážně se tvářící gentleman, který mi políbil ruku, Mráček se na mě srdečně usmál a pak mne pevně objal. V běžném životě jsou mi oba způsoby kontaktu sympatické stejně, avšak v oblasti hudebních zážitků dávám jednoznačně přednost pocitu srdečného objetí. U Jana Mráčka mi bylo zkrátka velkým potěšením sledovat, jak někdo tak mladý disponuje natolik soustředěně rozvíjeným talentem a současně nijak nekrocenou vášní k hudbě. Za obzvláště šťastnou volbu pak považuji jeho spolupráci s Lukášem Klánským. Jejich neskrývaná radost ze „společně tvořeného“ byla přítomná od první do poslední noty. Z důvodu hlasové indispozice jsem k nim toho večera „bravo“ nezvolala; jsem ráda, že tak mohu učinit alespoň touto cestou. Takže, pánové – bravo!
