Festival proběhl letos třiatřiceti koncerty mezi 2. a 30. červnem jako sedmnáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu 13 měst, jak zní jeho původní podtitul. Skutečnost, že se za sedmnáct let stal v těch zakladatelských třinácti městech (k nimž do dneška přibylo dalších osm) už tradiční a pevnou součástí kulturního a společenského života, svědčí o nosnosti nevšední myšlenky, s níž přišel před osmnácti lety začínající koncertní manažer David Dittrich: v nevelkých městech může být stejně kvalitní posluchačské zázemí jako v metropolích, zvlášť dokážeme-li mu nabídnout špičkového interpreta, jaký by v normální sezoně o místo ani nezavadil – a využít místního prostředí, často zcela jedinečného.
Vyhraněné tematické zaměření jednotlivých ročníků sice možná komplikuje manažerskou práci, ale na druhé straně dovoluje ročníkovému dramaturgovi soustředit pozornost – svou i pak publika – na určitý přehlížený, ale přitom podstatný jev osvětlující smysl provozovaných skladeb z neobvyklého úhlu. Dostat pod tuto „střechu“ třiatřicet koncertů o devětadvaceti pořadech hraných sedmadvaceti soubory nebo jednotlivci a rozmístit je do jednatřiceti lokací s různou prostorovou kapacitou, akustickou charakteristikou a estetickou působivostí je ovšem úkol nejen pro dramaturga, nýbrž pro zkušený manažerský tým. Budiž řečeno, že Dittrichovi spolupracovníci tentokrát zúročili své sedmnáctileté zkušenosti dokonale, stejně jako ročníková dramaturgyně Barbara Maria Willi své životní poslání interpretky a propagátorky historické hudby v jejím stylovém podání.
Ročníkový námět Kouzlo čísel obsáhl repertoár renesančních a barokních století s několika poutavými přesahy oběma směry. Posluchač, který se nedal zmást rozkošně popleteným výkladem pythagorejského kómatu, jímž dramaturgyně v katalogu uvedla své úvahy o číselných vztazích v hudbě, a který se následně bavil číselnými hříčkami s datem a pořadím koncertů, počtem skladeb a interpretů, jimiž nešetřili komentátoři jednotlivých pořadů, nicméně získával konkrétní představu o úloze matematiky ve vývoji evropského hudebního myšlení i obecně estetického cítění. V tomto ohledu se tedy námět ukázal opravdu nosný, zvlášť když jej navíc podpořila dramaturgická konstrukce pořadu (například Scholy Gregoriany Pragensis) – a ovšem kvalitní interpretační výkon. Ten vyznačoval drtivou většinu pořadů, ne-li všechny – nebylo ovšem v lidských silách účastnit se všech večerů, a proto obvyklé nadřazování jedněch nad druhé oblíbeným obratem patřil v vrcholům festivalu lze použít snad jen k vyjádření velmi subjektivního zážitku. Například v případě obou sólových recitálů: jejich ženské protagonistky (pěvkyně Hana Blažíková i houslistka Sofia Jaffé ) patří k velmi půvabným představitelkám svého pohlaví a prostředí, do něhož byly jejich večery chytře umístěny, tuto skutečnost umocnilo. Blažíková přednesla, doprovázejíc se na gotickou harfu, prakticky neznámé mariánské písně Alfonse X. (ve staré galicijštině) a jak románský kostelík v Řeznovicích, tak synagoga v Třebíči dovolily posluchači prožít její vokálně čistý a intonačně přesný projev v plném účinu dávného i současného kouzla. Jaffé si naproti tomu zvolila program víceméně standardní (Biber, Bach, Ysaÿe) a předvedla jej velkorysým způsobem ve stylu soudobé houslové virtuozity; ve srovnání s Vadimem Gluzmanem, jenž u nás nedávno provedl pořad velmi podobný, se ukázala jako hráčka mnohem emotivnější, byť stejně ukázněná a technicky perfektní, naplňujíc komorní prostor malované jídelny na zámku ve Velkém Meziříčí appassionatovými bouřemi. Mezi protagonisty sólových recitálů nutno zařadit také tři varhaníky a z nich na prvním místě jmenovat Guida Moriniho , jehož Bach zněl v chrámu v Bystřici nad Pernštejnem podivuhodně lehce a zpěvně, zřejmě v souladu s jeho muzikantskou letorou.
Ryze vokální večery si suverénně udržovaly vysoký standard, nasazený už v minulých ročnících pražskou Scholou Gregorianou ; ta letos navíc nabídla v každém z obou svých chrámových vystoupení (v Moravském Krumlově a v Kyjově) promyšlený pořad vzorně odpovídající matematickému námětu a srozumitelný i nepoučenému posluchači. Což lze říci i o večeru jejího ženského protějšku – souboru Tiburtina – v bazilice ve Žďáru nad Sázavou; pořadu zrcadlícímu zrod polyfonie dokázaly Tiburtinky vtisknout své obvyklé nepopsatelné kouzlo. V podivuhodném pevnostním chrámu v Kurdějově (Hustopeče) vystoupil už také osvědčený festivalový host – mužské vokální kvarteto Stimmwerck z Mnichova – a v pořadu z renesanční polyfonní tvorby proloženém jednohlasými skladbami (gotické) svaté Hildegardy Bingenské znovu předvedl základní ctnosti komorní muziky, závazné (kéž by byly) i pro vokální nebo instrumentální interprety soudobého repertoáru. Ani britští Faggiolini nebyli u nás nováčky a v tišnovské bazilice v Předklášteří znovu uplatnili tradiční kvality anglických madrigalistů; novinkou však byl jejich valtický workshop , jehož výsledkem bylo svým způsobem senzační provedení čtyřicetihlasé Striggiovy mše. Pátý čistě vokální večer přinesl do festivalové dramaturgie jakýsi závan exotiky – budapešťský řeckokatolický Mužský sbor svatého Efraima zpíval v břeclavském kostele čtyřmi jazyky smíšený pořad sahající od gregoriánského jednohlasu až po hudbu žijících maďarských skladatelů; budiž řečeno, že víc doma byl v dávných církevních památkách.
Z devíti ryze instrumentálních večerů (mimo vzpomenuté sólové recitály) nutno připomenout především dvojí (ve Žďáru nad Sázavou a v Jaroměřicích nad Rokytnou) zámecké vystoupení brémské dívčí čtveřice Boreas Quartett se zobcovými flétnami; případné obavy z jednotvárnosti obsáhlého pořadu rozptýlily hráčky hned od počátku střídáním nástrojů různé velikosti a zejména živostí souhry zdůrazňující výrazový obsah skladeb. Podobně se to dařilo Wroclawskému baroknímu orchestru ve Slavkově v pořadu ze tří Haydnových symfonií Ráno, Poledne a Večer : dvanáct symfonických vět napsaných mladým Haydnem v jednom tvůrčím záběru sice neslibovalo dostatek žádoucí pestrosti, ale zřejmě zásluhou Jarosława Thiela (řídil soubor od svého violoncella) vyznělo lehce, bezstarostně a úsměvně jako zvláštní epizoda ve festivalové dramaturgii. Živou pozornost po celý večer stačila bez problémů udržet v rájeckém kostele Všech svatých také dvojice Sherwin-Willi: Doron David Sherwin představil svůj křivý cink publiku, které o něm patrně nikdy neslyšelo, a dokázal jeho nenapodobitelným zvukem evokovat epochu z přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. Barbara Maria Willi doplnila – po jeho boku i sólově – svou roli festivalové dramaturgyně také hráčsky, střídajíc cembalo s varhanním pozitivem.
V těžišti festivalové dramaturgie byly ovšem smíšené pořady, choulostivé právě spojením vokální a instrumentální složky, z nichž každá je historicky poučená jiným způsobem a někdy si nehodlá s tou druhou porozumět. Budiž však řečeno, že většina festivalových hostí překonávala toho úskalí úspěšně, někteří jako by ani neexistovalo. Pětičlenný Crescendo Barock-Ensemble z Basileje zaujal (v zámeckých sálech v Miloticích a v Náměšti) především výkony svého vedoucího Christiana Leitherera , střídajícího historické klarinety a zřídka slýchaný chalumeau – a pěvkyně Christiny Metz v kantátách G. Ph. Telemanna, jemuž byl (s jedinou výjimkou) věnován celý, ostatně velmi zajímavý pořad. S ještě poutavějším (a zároveň poučným) vystoupilo v Rytířském sále na Pernštejně Collegium 1704 Václava Lukse (dramaturga příštího festivalového ročníku) – týkal se výlučně tvorby členů proslulé Arkádské akademie (špičkových italských skladatelů a Händla) z přelomu sedmnáctého a osmnáctého století; jmenovat sluší hlavně dvě ženské protagonistky, zaskakující sopranistku Moniku Mauchovou a všestrannou instrumentalistku (hrála na flétnu) Annu Fusek .
Stěžejní postavou pětičlenného italského souboru Accordone (Slavkov, Náměšť nad Oslavou) je angloitalský zpěvák Marco Beasley; disponuje znělým hlasem pozoruhodného rozsahu a hlavně neuvěřitelně přirozeným zpěvním projevem, zdánlivě nespoutaným žádnými stylovými ohledy. Vznešená angličtina Purcellových písní zní z jeho úst stejně srozumitelně jako lidové napoletano komických kantát barokních Italů a účin takto přednášených, prakticky neznámých skladeb lze označit slovem strhující.
Vlámský soubor Zefiro Torna , enfant terrible mezi letošními festivalovými hosty, přijel s programem inspirovaným mayskou předpovědí letošního konce světa a paralelou s uměním apokalyptického čtrnáctého století. Jeho dvojí provedení (na zámcích v Mikulově a Telči) vyvolalo ohlas jak náleží kontroverzní; pohoršenému odmítání provokativní směsice poučených , jazzových a folklorních prvků se nelze tak zcela divit, stejně jako naopak nadšenému přijetí ucelené a intelektuálně náročné koncepce, realizované navíc s mimořádným temperamentem.
Závěrečný večer Collegia Mariana (Vivaldi, Bach, Händel) objevil především překvapivě dokonalou akustiku mariánského chrámu v Ivančicích, stejně barevnou a zřetelnou snad na všech místech jeho gotického trojlodí. Posluchač se tak mohl kochat půvabným a skvěle uměřeným projevem sopranistky Simony Houda-Šaturové stejně jako zvukovou kvalitou sehraného souboru – zvlášť pokud poslouchal se zavřenýma očima: exaltovaná gestikulace vedoucí (flétnistky) Jany Semerádové a několika dalších členek podivně kontrastovala s nehybností nejbližších spoluhráčů, zdánlivě neúčastně úřadujících své party, a velmi připomínala muzikantské karikatury Wilhelma Busche. Koncert se nicméně jako závěrečný večer festivalu stal důstojným protějškem jeho slavnostního zahájení vystoupením početného souboru Ensemble Inégal se Zelenkovou monumentální mší v boskovickém chrámu sv. Jakuba o měsíc dřív – a uzavřel tak hojně navštěvovaný ročník výjimečného festivalu.
