Letošní ročník Concentu Moraviae s podtitulem Italské slunce zahájil soubor Accordone v Rytířském sálu zámku v Moravském Krumlově (1. června). Program nazvaný Neapolské příběhy se točil kolem hudby svázané s městem, kde byla doma vrcholná a pozdní barokní opera a v němž se také narodil i zemřel Enrico Caruso.
Publikum si bezpochyby nejvíce všímalo zpěváka souboru Marca Beasleyho , jehož pódiové manýry se blíží víc rockové hvězdě než interpretovi vážné hudby. Podstatnější ovšem je, že bezvadně zpívá a dokáže stylově sjednotit i velmi rozdílný hudební materiál. Bylo velmi poučné srovnat si jeho vystoupení v uvolněném písňovém pořadu s loňským programem soustředěným na baroko. Oba koncerty spojovala Beasleyho umírněnost ve zdobení neapolských písní a detailní práce s barvou hlasu. V projevu celého souboru také byla přítomná stejná radost, lehkost a zdánlivá samozřejmost – ať už hrál lidové písně nebo barokní kantáty.
Accordone byli zábavní, ale hráli na mimořádné úrovni. Lidový živel, na nějž koncert poukazoval, reprezentovala v širším smyslu i dramaturgie, která kopírovala rockový koncert. Rychlý, energický úvod – střídání nálad – sólo na bicí – parodické citáty cizích hitů – rychlý závěr s refrénem vybízejícím ke společnému zpěvu i k přídavku. A jako přídavek jedna balada a opakování největší odrhovačky. Accordone festival skvěle zahájili, i když byli oproti minulým vystoupením více schovaní za zpěvákem. Kromě zmíněného virtuózního sóla na tamburínu nedošlo ani na jednu čistě instrumentální skladbu, což je při kvalitě souboru snad až škoda.
Magdalena Kožená svým vystoupením v Rytířském sálu zámku v Moravském Krumlově (12. června) určitě způsobila, že publikum alespoň na chvíli zapomnělo na Slovanskou epopej, která tu bývala umístěná. Asi není jednoduché zvyknout si na bílou prázdnotu místnosti, byť je sama o sobě krásná a momentálně ji hyzdí jen nevhodná svítidla. Dramaturgie se příliš nelišila od brněnského koncertu v Besedním domě před rokem a půl. Dirigoval také Andrea Marcon , jen místo Collegia 1704 řídil svůj domovský soubor Venice Baroque Orchestra . Rytířský sál byl zaplněn na maximum a masa lidí vlastně zlikvidovala dozvuk, který se pořadatelé snažili zredukovat už před koncertem pomocí plachty na zadní stěně. Ze sálu se stal nemilosrdný indikátor chyb, připomněl mi suchou akustiku Stavovského divadla. Nedalo se tedy přeslechnout ani nejisté provedení prvního čísla ze strany orchestru. Tím bylo Ho il cor gia lacero Antonia Vivaldiho, autora všech skladeb první poloviny večera. Árii v rychlém tempu přednesla Magdalena Kožená i orchestr jakoby ve spěchu, pěvkyni zněly maličko přiškrceně výšky a mírně se sypaly smyčce. Podíl na tom mohla mít i vysoká vlhkost v sálu, kvůli níž museli hudebníci často a zdlouhavě dolaďovat své nástroje – někteří to nenesli zrovna s klidem. Do milostné, lyrické nálady nás přenesla následující Sol da te mio dolce amore . Orchestr se zklidnil, zpřesnil a Magdaleně Kožené nádherně vycházely dlouhé držené tóny v nižší poloze, jíž se árie po většinu času držela. Andrea Marcon vedl celý koncert velmi stylově, energicky a s ohromnou mírou osobního zaujetí. Myslím, že toto až fyzické prožívání hudby jej s Magdalenou Koženou spojuje.
Andrea Marcon byl také interpretem sólového varhanního koncertu v Doubravníku (13. června). Tam byly v rámci Concentu Moraviae znovu uvedeny do života varhany Jana Výmoly (1722–1805). Je to v České republice unikátní nástroj, dochoval se téměř beze změny tak, jak byl původně postaven. Z dezolátního stavu je během několika let zrekonstruoval do současné podoby Dalibor Michek. Andrea Marcon sestavil svůj koncert tak, aby varhany představil v celé šíři zvukových možností. Vynikl především jejich měkký zvuk a nezvyklý italský rejstřík voce humana. Pro jeho každý tón jsou určeny dvě mírně rozladěné píšťaly, které spolu vytvářejí specifický chvějivý zvuk. Marcon zachází s varhanami podobně jako s orchestrem, modeluje hudbu jednou rukou. Dbá na melodické linky, čitelnost harmonických struktur a nepřehání tempa i při velmi energickém přístupu. Jeho styl charakterizuje přehlednost a zpěvnost, krása italské hudby s ním vynikne v nejlepším světle. Díla italských mistrů také tvořila celý pořad koncertu v Doubravníku.
Prostředí kostela Povýšení sv. Kříže v Doubravníku slavnostní charakter koncertu bezpochyby umocňovalo, v centru pozornosti ale zůstávaly varhany samotné a pochopitelně interpret. Andrea Marcon se dočkal zasloužených ovací vestoje a zcela světsky došlo i na přídavky. Druhým a posledním byla improvizace Andrey Marcona, jejíž téma mi připomnělo úvod árie Un momento di contento z Händelovy opery Alcina . Možná je to jen moje fikce, ale okamžik spokojenosti – i tak by se dal celý koncert nazvat.
Velké festivaly jsou tvořeny velkými činy. Kdo se nechal oklamat loutkovou inscenací a pokládal uvedení Calisto v Mikulově (15. června) za nějaký žert, nechal si možná ujít divadelní zážitek sezony. Hudební i scénické nastudování opery Francesca Cavalliho bylo perfektní, zábavné, ale sotva mu mohl něco vytknout i ten největší purista lpící na „poučené interpretaci“ staré opery.
Text otištěný v programech přiblížil atmosféru v sále starým divadlům. Publikum sledovalo představení a zároveň svou knížečku – tedy libreto. Na jedné straně mě občas dožíralo až přehnané šustění stránkami, ale byl v tom i nemalý kus autenticity. Collegium Marianum si oproti benátské tradici upravilo obsazení, continuo bylo menší, naopak se přidala flétna a cink. Do provedení se vloudily i ritornely, které Cavalli nenapsal, roztomilým vtípkem bylo zařazení instrumentální verze písně Žehnání s světem Adama Michny z Otradovic – stylově i kompozičně zcela zapadající do proudu italské barokní hudby.
Calisto je krásná dívka, patří k družině bohyně Diany, do níž je zamilovaná. V podobě bohyně lovu ji svede Jupiter a Juno ji ze msty promění v medvědici. Jupiter Calisto zachrání před tím, aby ji ulovil jejich syn, promění v medvěda i jej a oba se dostanou na nebe v podobě souhvězdí Velkého a Malého medvěda (dnes spíš Velkého a Malého vozu). Paralela s božským dítětem a nanebevzetím je tu zcela zřetelná, zároveň je ale příběh provázen lechtivými narážkami na lesbický vztah, navíc je zpochybněno i panenství bohyně Diany.
Inscenaci vytvořil režisér Vít Brukner s divadlem Buchty a loutky . Loutky vycházely z barokních vzorů, ale důležitější bylo, že byly barokně i vedeny. Ke komornímu zvuku tehdejší hudby se zmenšená loutková scéna perfektně hodí. Ucho zvyklé na velké symfonické orchestry a oko uzpůsobené rozměrným scénám se najednou může zaměřit do užšího akustického i vizuálního prostoru. Zvukový i zrakový vjem spolu souzněly v podstatě ideálně.
Pěvci byli výborní. Zpívali lyricky, ale neopomíjeli dramatické akcenty, pěkně zdobili, bylo jim i dobře rozumět. Tomáš Král byl velmi dobrý i ve falzetových pasážích, které charakterizovaly Jupitera v podobě Diany. Výborné výkony ale podali všichni – Hana Blažíková , Barbora Sojková , Jan Mikušek a Tomáš Lajtkep . Skvělé bylo hudební nastudování Jany Semerádové , které stálo především na pečlivě prováděných recitativech.
Komorní orchestr Café Zimmermann přijel do Rytířského sálu na Pernštejně (24. června) s aktuálním vivaldiovským materiálem, který letos vyjde na jeho novém CD. Alba věnovaná jednomu skladateli jsou v diskografii souboru zastoupena výhradně, je ale otázka, jak taková dramaturgie působí na koncertě. Text programu polemizoval s proslulým bonmotem Igora Stravinského, že „Vivaldi napsal jeden koncert čtyřistakrát“. Troufám si ale tvrdit, že po sérii pěti Vivaldiho koncertů by většina posluchačů těžko zařadila znovu zopakovanou náhodnou větu ke správnému titulu. Při pozorném sledování se jasně projevilo, že Vivaldiho hudba je formálně mnohem vynalézavější, než se ze Stravinského opovržlivého odfrknutí může zdát. Na druhé straně mohl být posluchač stejně dobře přiveden k hříšné myšlence, jestli to není čistě náhodou pravda.
Jakkoli mě zezačátku zaujal sytý zvuk ansámblu, musím také dodat, že se jej dařilo držet jen ve forte – s dynamickou intenzitou klesal i jeho objem a lyričtější místa se ztrácela. Podíl na tom mělo i frázování, které škubalo na kusy melodické linky pomalých vět. Projev Café Zimmermann stavěl především na rytmicky pregnantních, hlasitějších pasážích. Ty působily efektně na publikum, které dávalo svou spokojenost najevo velmi intenzivně, vyrovnaný hudební projev ale trpěl. Pro mě se jednalo o jednoznačné zklamání festivalu.
Závěrečný koncert se odehrál v krásném sále Luteránského gymnázia ve Velkém Meziříčí (29. června). Protagonisty byli sopranistka Martina Janková a Collegium 1704 se svým uměleckým vedoucím a dramaturgem festivalu Václavem Luksem . Collegium 1704 hrálo výborně a Martina Janková stejně tak zpívala. Ve Velkém Meziříčí provedla dvě rozsáhlejší sólové kantáty, tou první byla Vengo a voi luci adorate (Přicházím k vám, zbožňované zraky) Antonia Vivaldiho. Tvoří ji dvě árie spojené krátkým recitativem. Dohromady vytvářejí dramatický celek, který z naléhavého úvodu přes prosebný recitativ vyvrcholí frenetickým vyjádřením nekonečného utrpení z neopětované lásky. Collegium 1704 bylo v krátkém úvodu maličko nesehrané, ale rychle se srovnalo. Martina Janková má krásný, svítivý soprán a výbornou koloraturní techniku, kterou po celý večer ani v nejmenším nešetřila. Poslouchat ji byl opravdový požitek, i když se mi místy až zastesklo po kousku rovného tónu. Závěr koncertu patřil Georgu Fridrichu Händelovi a jeho zpracování části latinské mše Gloria. Martina Janková je provedla s velkou dávkou temperamentu a nakažlivé radosti, která působila zcela světsky a bezprostředně. Byl jsem ale velmi vděčný za klidnější pasáže Et in terra pax či Qui tollis peccata mundi, v nichž lépe vynikl také její lyrický projev a barva hlasu. Tempově i emocionálně vystupňovaný závěr Quoniam tu solus a Cum sancto spiritu měl v sobě samozřejmě i duchovní obsah, ale přebila jej veselá interpretace, jako by osmnáctý ročník festivalu Concentus Moraviae už spěchal do prázdnin. Velmi vydařený ročník, musím ještě dodat.
