Šestý ročník pražského festivalu soudobé hudby Contempuls proběhl jako obvykle během listopadu a to ve čtveřici koncertů situovaných jako obvykle do prostor holešovické La Fabrika (1., 9. a 15. 11. 2013, 3. koncert výjimečně v prostorách DOX). Jako i v předchozích pěti ročnících byl i letoší Contempuls dramaturgicky nápaditý, v řadě konkrétních případů přímo objevný. Přinesl do Prahy skladby zcela nové nebo u nás doposud neprovedené a to vesměs v podání špičkových interpretů, především zahraničních. Mezinárodně obsazené Trio Accanto (saxofon, klavír a bicí nástroje) excelovalo postupně v pěti kompozicích včetně světové premiéry festivalem objednané skladby brněnského F. Chaloupky. Vyspělé interpretační umění předvedl zejména saxofonista Marcus Weiss : mně osobně upoutal realizací bisbiglianda právě ve skladbě Chaloupkově. Druhý koncert prvního festivalového večera vyplnila „mluvená opera“ (tradiční terminologií řečeno dramatický melodram) Kasandra švýcarského autora Michela Jerrella. Provedení se ujala švýcarská herečka Anne Bennent společně s českým souborem Prague Modern pod vedením M. Lejavy . Dílo zaznělo ve znamenitě artikulované německé verzi se simultánní projekcí českého překladu textu (s místy poněkud nepřesnou synchronizací) a zapůsobilo svou psychologickou hloubkou v textové i hudební složce. Na prvním koncertu druhého večera (9.11. La Fabrika) se na Contempulsu poprvé představil komorní soubor z bývalé Jugoslávie. Na určité opomíjení oblastí východní a jihovýchodní Evropy jsem už v recenzích předchozích ročníků Contempulsu několikrát upozorňoval – letos se tedy konečně objevil zástupce z této oblasti – slovinské dechové kvinteto Slowind . Soubor ryze domácího složení se uvedl velice sympaticky v pětici stylově odlišných kompozic, které vesměs prověřily kvality všech hráčů: Z odkazu polského „minimalisty“ T. Sikorského zazněla skladba Zerstreutes Hinausschauen v působivém a efektním aranžmá Martina Smolky. Zvukově apartní a technicky efektní byla i „kosmická hudba“ Perseiden od Wolkera Stauba.
Druhá skladba objednaná Contempulsem u mladého českého autora (a provedená tudíž ve světové premiéře) – „ …à W.- Pět zkratek pro dechové kvinteto“ Ondřeje Štochla zapůsobila především zvukovou barvitostí a artikulační mnohotvárností včetně odstínů značně nestandardních, překvapivých a efektních. Výsledkem bylo roztomilé aforistické leporello s řadou dobře vystižených komických i ironických momentů. Ač svému chabému intelektu tradičné nedůvěřuji, poslechový dojem mi našeptával identifikovat v onom záhadném „W“ O. Wildea. Nejspíš se mýlím – ale přesto jsem si Štochlovu skladbu dosyta užil a moc se mi líbila bez ohledu na její duchovní východiska. Fascinace tajemnem dobře převedená do neodolatelně přitažlivé zvukové podoby vyzněla z kompozice. Salvatore Sciarrina Il silenzio degli oracoli . Lví podíl na poutavém vyznění tohoto, řečeno s B. Hrabalem, hudebního krasobání měli samozřejmě opět interpreti. Závěr programu slovinského dechového kvinteta patřil dílu mladé slovinské autorky Niny Šenk Augenblicke . Dílo s osobitým poměrem tradičních i netradičních tvarovacích postupů přesvědčilo zejména dobře promyšleným gradačním tahem v rámci poměrně úsporné, sevřené formy.
Program věhlasného britského souboru Arditti String Quartet (9.11. od 21,00, La Fabrika) patřil jistě k dominantám celého festivalu (na Contempulsu vystoupil tento soubor už podruhé – poprvé na 2. ročníku 2009). Program částečně retrospektivní (napřesrok oslaví soubor již 40. výročí své existence) a celkově reprezentativní rámovala dvě díla dnes už klasická a mezi nimi pak dvě kompozice z nedávné doby (2011 a 2012). Jediný smyčcový kvartet letošního jubilanta Witolda Lutoslawského napsaný před padesáti lety přednesl soubor se samozřejmostí a nadhledem dobře usazeného interpretačního pojetí. Velmi odlišný skladatelský styl i interpretační pojetí přinesla poté temperamentní, místy až nespoutaně divoká kompozice Angličanky Rebeccy Saunders Fletch z roku 2012. Prudce (místy až křečovitě) proměnlivá hudba s velkými energetickými nápory. Experimentuje se hlavně s flažolety v glissandu, což vytváří takřka ustavičný dojem švihu, šlehu, máchnutí, blýsknutí (většinou strohé prudce vzestupné flažoletové formule). Následoval rovněž vysoce expresivní Smyčcový kvartet č. 13 Wolfganga Rihma. Hudba pohybující se ustavičně v prostoru mezi Albanem Bergem a Karlheinzem Stockhausenem místy možná trochu zavání eklekticismem, ale jako celek přesto působí dosti osobitě. Využívá tradiční melodický hudební materiál produkovaný tradičním způsobem hry – tedy žádné zvukové experimenty, žádné nestandardní techniky hry či produkce tónů a zvuků. V plném souladu s autorovými skladatelskými zkušenostmi suverénně stavebně zvládnutá. Na závěr přednesl Arditti String Quartet ve velkém stylu druhé klasické dílo svého programu – Smyčcový kvartet č. 2 Tetras Iannise Xenakise. Stejně jako u Lutoslawského: dobře usazený, interpretačně plně zažitý a do detailu bezchybný výkon v tomto extrémně náročném díle vzbudil zasloužené ovace.
Program třetího večera (a 5. koncertu, 13.11. DOX) vyplnila jediná skladba – hodinu trvající audiovizuální projekt Luigiho Nona La lontananza nostalgica utopica futura (1989). Dílo ze závěru skladatelova života a svědectví jeho rostoucího zájmu o prostorovou distribuci zvuku je psáno pro sólové housle a live electronic. V DOXu ho společně provedli houslista David Danel a Jan Trojan , který interpretoval zvukové stopy.
Poslední dvojici koncertů (15.11., La Fabrika) zahájil recitál švédského kytaristy Magnuse Anderssona . Přednesl skladby vesměs staršího data (relativně nejmladší byla závěrečná Playmaster švédského autora Christophera Anthina z roku 2002) včetně jednoho kusu z dnes už klasického repertoáru – Tellur Tristana Muraila. Anderson předvedl svou suverénní a všestrannou hráčskou způsobilost: každá skladba byla technicky odlišná a vesměs všechny svrchovaně náročné. Byli jsme svědky nečekaných možností moderní akustické kytary– hráčské techniky standardní (flamenco) i nestandardní (různé druhy scordatury, extrémní zvukové i dynamické polohy). Andersenův recitál počítám rovněž k vrcholným zážitkům letošního Contempulsu. Festivalový program ukončilo francouzské sexteto Ensemble linea (15.11.21,00, La Fabrika) jedinou skladbou z klasického tezauru – Vortex temporum I, II, III Gérarda Griseye. Příznivci francouzského spektralismu ji arci dobře znají z řady dnes i u nás dostupných nahrávek, ale není nad to vychutnat si toto vynikající dílo v živém podání, tím spíš, je-li toto stejně vynikající. Šestý ročník Contempulsu měl věru brilantní závěr. Pořadatelům patří upřímný dík a přání co nejlepších podmínek pro přípravu dalšího ročníku.
