Sedmý ročník Pražského festivalu soudobé hudby Contempuls (21., 26. a 28. listopadu 2014, La fabrika a Anežský klášter) zahrnoval sice „jen“ pět koncertů, co do pestrosti obsazení jednotlivých koncertů patřil však k nejrozmanitějším ročníkům. Nadto přinesl sedmý ročník dvě novinky: poprvé se v jeho rámci uskutečnil koncert orchestrální (28. 11. La fabrika).
A stejně tak poprvé se na Contempulsu uskutečnil koncert vokálního souboru (26.11. Anežský klášter). Obě tyto novinky patřily k dominantám sedmého ročníku.
Dramaturgicky se i letošní Contempuls držel klíčových zásad vytčených už na zahajovacím ročníku festivalu: přinášet hudbu novou a nejnovější, u nás v drtivé většině uváděnou poprvé (letos byly v programu celkem tři premiéry) včetně skladeb relativě starších než jsou ty nejnovější, leč takových, o nichž se všeobecně ví a mluví. Letos to byla např. Szymańského Quasi sinfonieta z roku 1990, která své pověsti – jistě i díky vzornému provedení Pražskou komorní filharmonií – rozhodně dostála „cum laude“.
Další invariabilní dominantou festivalu jsou sólové recitály, představující standardní nástroje v novém světle nových technických možností i nového repertoáru. Letos to byl především sólový kontrabas Rakušana Uli Fusseneggera (26.11. v Anežském klášteře). A pak komorní ansámbly nestandardního a variabilního složení (letos např. rakouský PHACE Ensemble (21.11. La Fabrika). Jako obvykle byl Contempuls i přehlídkou vynikajících interpretů- specialistů na soudobou hudbu. Letos zazářili především dva, respektive tři: italský klavírista Emanuelle Torquati, který byl hostem Contempulsu už podruhé, dále rakouský kontrabasista Uli Fussenegger a k nim řadím ještě anglického basklarinetistu Garetha Gavise. Z českých interpretů podali znamenité výkony oba sólisté závěrečného orchestrálního koncertu, Karel Dohnal a Vilém Veverka.
A nyní k jednotlivým koncertům:
21. 11. 19:30, La fabrika: italské duo Francesco Dillon (violoncello), Emanuele Torquati (klavír) provedlo na zahajovacím koncertu celkem pět skladeb, vesměs v českých premiérách.
Autorkou čerstvé novinky Further in (2014) je Silvia Borzelli: z medailónku v programovém sborníku k osobnostnímu profilu, zájmům a uměleckým sklonům mladé italské autorky jsem moc moudrý nebyl, její skladba se mi ale velice líbila, jistě i díky vzornému a zaujatému provedení. Zhruba devítiminutová kompozice je plná neklidu, motorický puls v klavíru a sestupná violoncellová glissanda jsou pilířovými prvky jinak dost přehledné struktury se stopami minimalismu ale i standardních strukturačních postupů jako jsou motivické reminiscence a návraty. Posluchačsky atraktivní skladba. Melancolia I pro violoncello a klavírSalvatore Sciarrina je už 34 let starý „standard“ z roku 1980. Italský skladatel starší generace je našim posluchačům dobře znám – jeho díla zazněla už na třech předchozích ročnících a letos tedy počtvrté. Skladba je pro autorův už desítky let v jádru stabilizovaný hudební jazyk dosti typická. I na ní zanechal stopy minimalismus: klavír v různých časových odstupech dávkuje v jádru konsonantní akordické útvary, do nichž vstupuje jakoby plačtivý monolog violoncella – opět s jediným opakovaným ústředním motivem. Tento zvláštní, jakoby pasivní dialog je v přesně načasovaných okamžicích aktivizován krátkými energetickými impulsy. Interpretace opět vzorná. Třicátník Daniele Gnosi byl představen kompozicí Chansons (2012) pro violoncello, klavír a lo-fi elektroniku (kontaktní elektronická vrstva reagující na aktuální zvuk obou akustických nástrojů), což je zajímavé moderní přepracování čtyř chansonů Jana Ockeghema. Zatímco oba akustické nástroje přinášejí různé formy autorského přepracování, elektronická vrstva je vytvořena výhradně z nahrávek původní Ockeghemovy hudby, zvukově ovšem značně upravených. Výsledkem je velice zajímavý poslechový dojem vitální, jakoby „samohybné“ hudby, tentokrát beze stop minimalismu. Tuto skladbu považuji za jedno z nejlepších čísel programu, nejspíš vůbec nejlepší. Z tvorby Rakušana Thomase Larchera jsme vyslechli Mumien (2001) pro upravený klavír a violoncello. Originálně upravený klavír s posuvnými kobylkami přináší vskutku nové, nevšední zvukové možnosti. Navzdory názvu skladby je to živá, atraktivní hudba, opět bez vlivu minimalismu. Naopak David Lang je řazen ke skupině amerických tzv. postminimalistů (ano, i minimalismus má už svou „post-fázi“). Představil se svou ranou kompozicí Bitter Herb (1992) s agresivním, místy až křečovitým výrazem dobového amerického rocku, s prudkými, doslova přívalovými kontrasty. Langova skladba tak působivě završila dramaturgicky působivě vystavěný program dvou výborných interpretů
21. 11. 21:00, La fabrika:
PHACE Ensemble, Rakousko je pětičlenný ansámbl s obsazením: akordeon, klavír, flétna, klarinet a kontrabas. V plném složení hrál toliko závěrečnou skladbu M. Lejavy a jí předcházela čtveřice skladeb pro menší nástrojové sestavy. Dvě čísla programu zazněla v premiéře. Zahajovalo se skladbou Spiegel Bilder pro klarinet a akordeon německé autorky střední generace Isabel Mundry.Prostorové rozmístění obou nástrojů mělo modelovat vzájemný dialog jaksi „na dálku“. V programovém letáku se píše o jakémsi „poohlížení se po polyfonii Guillauma Dufaye“. Poslech o tom moc nepřesvědčil: dialog obou nástrojů působil dosti nespojitě (to je právě to, co k Dufayovi principiálně nejde), šlo spíše o dva vzdálené monology, mezi nimiž se nedařilo nalézt souvislost – nebo je to souvislost velice volná, o níž ví pouze autorka. Druhé číslo programu vytvořila Rebecca Saunders: Tuto anglickou skladatelku jsme v minulosti už na Contempulsu slyšeli a vnímáme ji jako pozoruhodnou osobnost. Ani tentokrát její Kvartet pro klarinet, akordeon, klavír a kontrabas(1998) nezklamal: přinesl hudbu (vzdor autorčině stručnému komentáři v programovém sborníku) poslechově vysoce dramatickou, ostře měnivou, vystavěnou se zdarem na zvukově barevné i „povahové“ konstelaci dotyčné čtveřice nástrojů.
První premiéra letočního Contempulsu byla z dílny Slobodana Kajkuta: jeho Down pro klavír, kontrabas a sampler je rozsáhlá, bezmála dvacetiminutová kompozice v jednom kuse (výraz „v jednom proudu se sem jaksi nehodí, protože ono tu vlastně nic neproudilo). Kus je to statický, poněkud nudný s hudbou takřka nehybnou, v temném rejstříku a slabé dynamice. Tato hudba, která (nejspíš šlo o autorský záměr) dokázala hodně zbrzdit i proud vnitřního prožitkového časování u posluchačů, čehož důsledkem byla i opožděná a rozpačitá reakce auditoria po skončení skladby. Těžko soudit, do jaké míry se na celkovém dojmu z této premiéry podílelo i interpretační pojetí souboru. Rakušan švýcarského původu Beat Furrer byl představen Prestem pro flétnu a klavír (1997), což je hybná, pestrá skladba s poněkud 3rchaizujícími prvky v pojetí jednotlivých nástrojů i v jejich vzájemném dialogu. V rovině artikulační a zvukové nepřinesla nic nového a nadto jsem měl dojem, že oba interpreti se svými vskutku náročnými party občas docela zápasili. Program zakončila druhá festivalová premiéra, kterou její autor Mariján Lejava napsal přímo pro interpretující soubor a nazval PHEW (The Wrath Sessions II) op. 25. Zde se poprvé a naposled představil vídeňský Phace ensemble ve svém plném, pětičlenném složení. Práce s preparovaným klavírem byla poněkud nevýrazná, při premiéře možná místy s technickými problémy. Jinak autor s profesionálním nadhledem využil nabízené možnosti pestrého nástrojového obsazení, které ovšem interpreti, podle mého soudu, ne vždy s přesvědčivou samozřejmostí zvládali. Takže předpokládaná nabídka zůstala nejspíš za očekáváním Zde bude nezbytné vyslechnout dílo podruhé, potřetí,…. Do jeho náležitého interpretačního usazení.
26. 11. 19:30, Klášter sv. Anežky:
Recitál znamenitého rakouského kontrabasisty Uli Fusseneggera přinesl pozoruhodný zážitek včetně pozoruhodných poznatků o současných možnostech hry na kontrabas. Zahájila ho roztomilá drobnost klasika soudobé hudby György Kartága Consolation à Christian Sutter (2000). Od téhož autora jsme vyslechli na třetím místě programu další skladbu drobnějšího rozměru Eine Botschaft an Valerie (2000) ze stejného tvůrčího období. Obě skladby přesvědčily o vyspělé a stabilizované hudební řeči i poetice slavné osobnosti světové moderní hudby. Zahráno perfektně, s plným zaujetím. Ein Hauch von Unzeit Klause Hubera(1989) je passacaglia na slavný Purcellův basový model, znamenitě a s plnou suverenitou vykomponovaná a na stejné, tj. obdivuhodné úrovni i provedená.
Skladba Petra Bakly Major seconds – night walking for double bass (2008) je do jisté kompozičním experimentem jak s nástrojem samým, tak i s omezeným hudebním materiálem (celotónová stupnice – modus omezených transpozic), jehož prvky jsou promyšleně exploatovány, přičemž i celková struktura skladby nepřijde zkrátka. Skladba zjevně připomíná volně pojatou passacaglii, a tak v programu výhodně ladila se zjevnou passacaglií. Huberovou. Opět chválím interpretaci – Uli Fussenegger má skladbu už zažitou – před šesti lety ji premiéroval. Z tvorby Američana Elliotta Sharpa zazněla skladba Sylva Sylvarum (2013) a to ve verzi pro kontrabas a basklarinet. Je to výborné dílo a bylo velmi sugestivně i zahráno, s kontrabasistou spolupracoval anglický basklarinetista Gareth Davis. Jde o otevřený koncept vzniklý počítačovými operacemi s notovým textem. Výsledné video bylo při provedení simultánně projektováno jako paralelní výtvarný artefakt. Skladba přinášející oběma hráčům velkou volnost interpretačního ztvárnění se projevila ve velké spontaneitě jejich projevu s širokým technickým i výrazovým spektrem dosahujícím místy až situací vysoce exaltovaných, ba extatických.
26. 11. 21:00, Klášter sv. Anežky:
Sedmičlenný německý vokální soubor Neue Vocalsolisten Stuttgart je skvělý kolektiv znamenitých pěveckých individualit a společně dokonale sezpívaný. Předvedli věci u nás zatím nejspíš nevídané ani neslýchané. Zahájili skladbou španělského autora José M. Sáncheze Verdú: Scriptvra Antiqva (2010-12) a předvedli ji výborně. Sedmidílný cyklus jakýchsi moderních duchovních madrigalů na texty nápisů na antických náhrobcích působila při takto vzorovém provedení přímo sugestivně.
Anglicko-marocký skladatel Brahim Kerkourse svou kompozicí Intone (2013) představil českým posluchačům nejspíš poprvé. Ve skladbě založené nikoli na zpěvu, nýbrž na ostatních zvukových projevech lidského dechového, hlasového i ústního ústrojí její autor odhalil nesmírně mnoho nevšedních zvukových možností a interpreti (skladba je souboru věnována a tudíž napsaná „na míru“) dostali příležitost k předvedení další stránky svého obdivuhodného interpretačního umění. V závěrečné skladbě programu, dvaadvacetiminutové vokální fresce Bernharda Langa Hermetica V „Fremde Sprachen“ pro sedm hlasů a basklarinet (2011) rozvinul soubor se spoluúčastí basklarinetisty Garetha Davise hudební obraz maximálně zvukově i výrazově bohatý co do způsobů vokálního projevu (včetně alikvotního zpěvu): výkřiky, ječení, hysterické, agresivní erupce, skandování na osnově kombinace reálných i imaginárních jazyků, magických zaříkávacích formulí atp. v působivém kontrastu s názvuky na chorál a tím i na důstojnost a mystičnost rituálu. Uznání za svrchovaný výkon zaslouží pěvci i spolupracující basklarinetista, který je ve skladbě zároveň sólistou i zároveň dalším z hlasů souboru.
28. 11. 20:00, La Fabrika:
První orchestrální koncert v celé dosavadní historii Contempulsu obstarala Pražská komorní filharmonie s dirigentem Marko Ivanovićem a sólisty Karlem Dohnalem a Vilémem Veverkou. Program zahájila dnes už takřka klasická Quasi una sinfonietta Pawła Szymańského (1990), dokonale vykomponovaný postmoderní kus ukazující zjevně možnosti i limity postmoderny, které určuje (jako ostatně vždy, když se má jednat o umění) především úroveň tvůrčího talentu autora. Jak mi postmoderna osobně není příliš sympatická, musím uznat, že toto je čistokrevně individuální projev tvůrčího ducha, zahrnující v sobě vážné (tj. vědomostní i zkušenostně zvládnuté i nevážné (především ironické), přičemž hranice mezi obojím je neostrá a pohyblivá. Finský skladatel Jukka Tiensuu vytvořil ve své kompozici Puro (1989) řekl bych přímo ideální prostor pro sólovou kreaci klarinetisty Karla Dohnala. Ten v tomto náročném kuse bohatém na multifoniky a mikrointervaly podal další ze svých prvotřídních výkonů, samozřejmě se stejně prvotřídním výkonem orchestru. Pavel Zemek připravil svým Koncertem-Unisono pro hoboj, zvony, kontrabasy a orchestr (2013-14) neméně efektní prostředí pro sólový projev hobojisty Viléma Veverky. Byla to třetí a poslední premiéra letošního ročníku Contempulsu, v níž se sólista s profesionální jistotou předvedl nejen jako znamenitý hráč nýbrž i neméně atraktivní herec s efektním pódiovým vystupováním. Dílo jako takové je typickým produktem Zemkova osobitého skladatelského projevu. Festivalový program zakončilo dílo Rolfa Riehma
Nuages immortels oder Focusing on Solos (Medea in Avignon)(2001), filozoficky značně zatěžkaný opus velkého symfonického zvuku a majestátního patetického gesta. Mimořádně náročná skladba dokonale prověřila interpretační úroveň všech hráčů orchestru i dirigenta. Soudím, že Pražská komorní filharmonie má pro interpretaci hudby tohoto zaměření ty nejlepší předpoklady.
Na závěr: Contempuls tentokrát, patrně víc než předtím, doslova bojoval o své finanční zajištění – a ta vlna solidarity, která se kvůli tomu vzedmula, znamená pro festival jednu ze zásadních jistot o správnosti jeho směřování, o nemalém počtu posluchačů, které podnětná dramaturgie festivalu každoročně oslovuje. Contempuls má věrné, zaujaté a nadšené publikum, což vyhodnocuji jako jednu z evidentních konstant festivalu. Sám jsem si z něj už posedmé odnesl bez jakékoli nadsázky či formální uctivosti nevšední a hluboký zážitek z jehož pozitivního energetického náboje budu nejspíš čerpat celý následující rok – až do 8. ročníku Contempulsu, na který se už dnes – a jistě zdaleka nejen já – upřímně těším.
