Pražský festival soudobé hudby Contempuls se vrátil po roční pauze s modifikovaným názvem Contempuls Night a ve formě dvou koncertních bloků během nedělního večera 18. listopadu. Novým dějištěm festivalu se stal zbrusu nový koncertní sál v Centru současného umění DOX, čímž se symbolicky utvrzuje blízkost současného vizuálního a hudebního umění. Ony dva bloky byly jasně vyprofilovány již svým nástrojovým obsazením. V první polovině cembalo, nástroj vlastně zvukově jednobarevný, navíc spojený se silnými historickými asociacemi – při jeho tónech většině posluchačů automaticky přicházejí myšlenky na hudbu vágně historickou, napudrované paruky a tak podobně. Druhou polovinu zaplnily dva klavíry a obsáhlý arsenál bicích nástrojů laděných i neladěných, klasických jako velký orchestrální buben i neobvyklých jako porcelánový talířek.
Osvobodit cembalo
Za cembalo usedl Mahan Esfahani, íránsko-americký hudebník žijící v posledních letech v Praze, a zahájil večer skladbou Brita Grahama Lynche Admiring Yoro Waterfall (2001). Autor podle vlastních slov zvukem cembala nejprve vystihuje japonský dřevoryt zobrazující titulní vodopády, aby pak přešel k paralele vodopádu skutečného. Zamyšleně kráčející akordy a nepravidelně vinuté melodické linie skutečně trochu připomínaly obrazovou předlohu od Kacušiky Hokusaie z 19. století. Zároveň bylo toto dílo asi z celého bloku nejblíže „normálnímu“ zvuku cembala a chvílemi znělo jako barokní preludování. Z meditativního naladění sál publikum vytrhla skladba Rounds (1965) od Luciana Beria. Necelé tři minuty zběsilého pobíhání po klaviatuře, clusterů a divokých skoků byly navíc zpestřeny faktem, že Esfahani neotáčel listy partitury, jak je běžné, ale v jednu chvíli ji otočil vzhůru nohama a hrál dál. To pak ještě jednou zopakoval. Jak publiku vysvětlil, jedná se o Beriův trik, kdy je otočení partitury formotvorným prvkem. Beriovy Rounds, stejně jako tři zbývající díla na programu, byla pokusem odstřihnout cembalo od zvukových stereotypů a zjistit, co s ním lze udělat nového.
Zajímavou volbou bylo zařazení dvou skladeb spojujících historický nástroj s elektronikou. Jardin Secret II (1984) finské skladatelky Kaiji Saariaho byla jednou z prvních skladeb pro takovou kombinaci, zatímco Anahita Abbasi z Íránu své Intertwined Distances složila v letošním roce. V obou případech je hlavním principem napětí mezi akustickým zvukem cembala a elektronickou stopou, která z něj vychází, ale proměňuje ho v cosi nového a „necembalového“. U Saariaho je z elektronické stopy občas poznat doba vzniku skrze poněkud umělohmotné témbry, ale nelze jí upřít cit pro zajímavé zvukové transformace, kdy se zvuk elektronického cembala a lidského dechu slije do rytmu připomínajícího jízdu vlaku. Abbasi ponořila sál do temného vícekanálového hučení a syčení a v živé složce, především v závěru, vedla interpreta k vyloženě silovému výkonu v rychlých a hlasitých pasážích. Mahan Esfahani se do nich položil s energií hodnou hardcoreového bubeníka.
Vztah mezi historickým dědictvím cembala a digitální současností řešil také Miroslav Srnka, u nějž si skladbu Triggering festival Contempuls objednal. Jednotlivé části jsou nadepsány tituly sugerujícími mimohudební inspirace: Digitální rány, Poslední tenisový zápas s mým dědečkem, Další střelba na střední škole… Zdálo se, že spíše než o komponování not šlo o komponování gest, akcí rukou na nástroji. Charakter těchto akcí jasně odlišoval jednotlivé části: Rychle vyťukávaná kombinatorika v basovém rejstříku, rychlé běhy nahoru a dolů, za nimiž tušíme nějaký systém, rytmizované clustery. V závěrečné části s nadpisem Střílí Bůh své vlastní částice? se Mahan Esfahani ponořil do útrob svého nástroje a rozezníval jeho struny pomocí dvou elektronických smyčců (e-bow), malých krabiček, které pomocí elektromagnetické indukce rozechvívají struny a díky tomu vymaňují cembalo z limitů staccatového zvuku. Čisté vibrace jen občas narušilo přeběhnutí prstů po basových klávesách, jejichž struny byly utlumeny látkou. Po vlnách energie se tak sálem rozlil klid až mrazivý, během nějž se vše ponořilo do tmy.
Jak vlastně posloucháme
Po přestávce patřil sál americké čtveřici Yarn/Wire, tedy dvěma klavíristkám a dvěma hráčům na bicí nástroje. Jejich set otevřely dvě části z cyklu Images of Duration (2015–2018) Američana Alexe Minceka. Hlavní myšlenou cyklu inspirovaného malířem Ellsworthem Kellym je vnímání rozdílnosti a identity věcí kolem nás, ohraničení vjemů v čase a prostoru. Pokud tato lehce abstraktní slova převedeme do reálné hudby, pracuje Mincek s kontrasty trvajících, mírně se proměňujících zvukových vrstev (tónové běhy klavírů, jemné víření činelu) a prvků, které je přerušují a dodávají tak celku rytmus, přerývají kontinuitu. Hned na začátku tak sálem zněly ohlušující údery do bubnů, pod nimiž se ztrácely a zase objevovaly jemnější zvuky. Napětí mezi plynulostí a jejím narušováním je v této skladbě skvěle využito a skoro mi bylo líto, že z celého cyklu došlo jen na dvě části.
Pak následovala další objednávka festivalu, tentokrát od českého, ovšem v Rakousku žijícího skladatele Šimona Vosečka. Své Pěsti v programu doprovodil básní Rainera Marii Rilka o smrti a několika vlastními slovy: „O něco se snažíš. Za něco bojuješ, hlavou a pěstmi. (…) Když tě smrt sevře v hrsti, nemáš ani čas se zeptat, jestli to byla generálka nebo provedení.“ Hudba se přelévala mezi jednotlivými členy kvarteta, občas čistě klavírní, občas jen perkusivní, někdy ve střetu.
Závěr festivalové noci patřil skladbě Feld (2016), kterou napsal Enno Poppe, dnes jeden z nejvýznamnějších německých skladatelů své generace. Jeho hudba přecházela od téměř romantických klavírních ploch po vyloženě hlukové výboje perkusí.
Contempuls dokázal, že dramaturgie je jeho silnou stránkou, že v dobře vystavěném programu se jednotlivé skladby navzájem mohou podpořit. Ne že by byly všechny stejně dobré: kvalitou pro mě jasně vyčnívali Srnka a Mincek, Vosečkovy Pěsti bych velice rád slyšel znovu, abych jim lépe přišel na kloub. Ale i když není celý koncert z hitů, dohromady může posluchačům ukázat něco nového. V tom je dle mého jedna z úloh současného hudebního umění: zkoumat možnosti hudby jako komunikace, přemýšlet, jak různými způsoby posloucháme (abych parafrázoval z programového textu Alexe Minceka). Contempuls toto dělá soustavně a doufejme, že v budoucnosti se opět vrátí k vícedennímu formátu.
