Co ve Vídni funguje a dobře se osvědčilo, je propojování různých cyklů, abonentních řad, festivalů, souborů, umělců a pořadatelů. V úterý 21. května večer zazněla v prostorách Mozartova sálu vídeňského Konzerthausu v rámci 39. ročníku mezinárodních hudebních slavností, 5. ročníku koncertního cyklu Nouvelles Aventures a abonentní řady souboru PHACE video-opera An Index of Metals Fausta Romitelliho (1963-2004). Nebýt podobných vazeb a spolupráce, těžko by si asi pořadatel něco podobného mohl dovolit.
Fausto Romitelli patřil k autorům hledajícím, posouvajícím hranice, pohybujícím se mezi žánry, ze kterých vydestiloval vlastní tvůrčí poetiku ovlivněnou anglosaskou populární hudbou, psychedelickým rockem, noisem a experimenty Jimiho Hendrixe. Výraznou součástí jeho tvorby byla elektronika; Romitelli studoval mj. v IRCAMu u Karlheinze Stockhausena a Gérarda Griseye.
Už před začátkem koncertu se z beden ozýval stále stejný rozmazaný g moll akord – citát od Pink Floyd Shine On You Crazy Diamond, hudebníci přicházeli na jeviště postupně, naposled smyčcový kvartet, který produkci zahájil skladbou Natura morta con fiamme (1991/1992) – dobře zvolenou „ouverturou“ k opeře.
Video-operu An Index of Metals dokončil Fausto Romitelli v roce 2003 – tedy rok před svou předčasnou smrtí. Padesátiminutové dílo pro soprán, jedenáctičlenný orchestr, elektroniku a tříkanálové video doprovází projekce abstraktních obrazů na třech obrazovkách. Skladatel si vytkl za cíl prostřednictvím hudby a obrazu zprostředkovat posluchači vjem plynoucích zvuků a barev, ponoření se do magmatu forem a přítomnosti. To se skutečně podařilo. Hudba, text, světlo, projekce i sólový zpěv jsou organicky propojeny, provázány, žádná z nich neční, jsou plynoucím proudem, hutným a těžkým, jako roztavený kov, zasahujícím nejen posluchačovo vědomí a momentální vnímaní, ale vrývá se i do podvědomí. V takovýchto případech můžeme mluvit až o jakémsi rituálu, jsme vtaženi do víru zvuku, protože ten zůstává nejdominantnější, abychom na konci vypluli na povrch jiní. Libreto chorvatské básnířky Kenky Lékovich (inspirované pop artovým obrazem Drowning Girl Roye Lichtensteina z roku 1963) společně s videem Paola Pachiniho a Leonarda Romoliho geniálně koexistují s hudbou.
Opera je abstraktní, neevokuje žádné konkrétní obrazy v prvoplánovém slova smyslu. „Jediným dějem v díle je hypnóza, posedlost a trans,“ říká skladatel. Hudební jazyk je neskutečně zajímavý a barevný. Vychází z hluboké znalosti hudby minulosti, nedrží se klasiky, bere si své z popu, rocku, elektroniky a hudby jiných kultur; osvobozuje uši, učí naslouchat jinak. Barevně vyvážené obsazení akustických nástrojů dřev, žesťů, smyčců a klavíru doplňuje elektronika a dominantní elektrická kytara, a především soprán ve všech svých fazetách od koloraturních výšek po hloubky a syrovost rockových hvězd. To vše je geniálně smícháno ve vycizelovanou zvukovou masu, tu křehčí, tu hrubější vedenou sebejistě uměleckým duchem a vizí skladatele. Takto dobrou, silnou a veskrze moderní hudbu aby člověk na dnešních pódiích pohledal. Nejde totiž jen o to vymyslet a vyzkoušet nové zvuky, ale především umět je spojit v dokonalý celek, ve smysluplné umělecké dílo. A to každý nedovede. Fausto Romitelli, tak jako řada velkých umělců, kteří předčasně odešli z tohoto světa, jakoby ve svém díle o to více zkondenzoval sílu svého ducha a umění.
Koncentrace všech hudebníků byla mimořádná, nastudování dirigentem Nachem de Pazem vynikající. Sopranistka a skladatelka experimentální hudby Daisy Press (mj. specialistka na interpretaci hudby Hildegard von Bingen) je pro podobné projekty jako stvořená nejen flexibilitou svého hlasu a projevu, prostého klišé klasicky vzdělaných pěvkyň, ale i skvěle zvoleným image – stříbrné minišaty, kozačky, tetování a výrazné umělé řasy, které byly vidět až v poslední řadě.
Brutální requiem samo o sobě – tak své dílo definoval Fausto Romitelli. Několik měsíců po prvním provedení belgickým Ensemble Ictus podlehl skladatel rakovině. Velký dík všem interpretům a pořadatelům, kteří se nebojí podobných projektů. Sál byl zaplněný do posledního místa, diváci účinkující odměnili dlouhým potleskem.
Závěrečný koncert letošní sezony ansámblu PHACE nemohl být lepší. Právě tato skladba, jdoucí až na dřeň, nekompromisní, silná ve své individualitě a výpovědi je v dnešní době – konkrétně v době voleb do evropského parlamentu mementem, budícím z letargie a pohodlnosti, výzvou k opuštění komfortní zóny a převzetí zodpovědnosti za sebe, své skutky, za svět, ve kterém žijeme.
