V sobotu 9. března mělo publikum vídeňského Musikvereinu možnost v prostorách Brahmsova sálu slyšet poprvé na vlastní uši skladatelku, houslistku a klavíristku Almu Deutscher. Tato čtrnáctiletá mladá dáma začala už ve dvou letech hrát na klavír, o rok později na housle. V šesti letech zkomponovala svou první klavírní sonátu. V případě takto geniálních mladých umělců a dětí jde bohužel často o cvičené opičky, nebo malé hvězdy vědomé si už v tomto raném věku své ceny. Tato skutečnost ale nemá s Almou Deutscher nic společného.
Na sobotním koncertě zazněl nejprve její Houslový koncert v úpravě pro smyčcový orchestr, jehož druhou a třetí větu zkomponovala jako devítiletá a ve dvanácti letech dokončila větu první. Alma Deutscher má zdravé sebevědomí, velmi bezprostřední a milé vystupování. Že je hudba nedílnou součástí jejího života je zřejmé nejen z toho, že komponuje a vystupuje jako sólistka, ale tak nějak to přirozeně vyzařuje z celé její bytosti – dalo by se možná říci, že Alma Deutscher je svým způsobem ztělesněním hudby. Hudba kterou píše je plná emocí, romantická, stylově i formálně zakotvená v 19. století, mladá komponistka ví velmi dobře, co na houslích vyzní, kompoziční řemeslo má v malíčku. Bylo milé sledovat, jak hudbu na jevišti prožívá, jak si diriguje, dává nástupy komornímu orchestru, jak naprosto bezprostředně vystupuje jako sólistka v kadencích zahraných suverénně a přirozeně. Druhou ze skladeb byla premiéra Valčíku sirén, který Alma Deutscher zkomponovala v loňském roce, kdy přesídlila s celou rodinou do Vídně. Skladba je inspirována proslulými sirénami policejních aut, které neutichají ani v hluboké noci, takže obyvatelé Vídně mají mnohdy pocit, že nežijí v poklidné metropoli bývalé monarchie, ale v Chicagu v roce 1930. Jednalo se o svěží skladbu, plnou humoru a nadhledu. Jak skladatelka řekla, dnešní svět je škaredý a proto je škaredá i současná hudba. Alma Deutscher chce naproti tomu svět svou hudbou zkrásnět, vnést do něj pozitivitu a světlo. Její hudba je plnokrevná, řemeslně výborně napsaná. Jsem velmi zvědavá, kam se budou kompoziční cesty této mimořádně nadané a sympatické dívky ubírat.
Druhá polovina koncertu patřila souboru LGT Young Soloists, který Almu Deutscher doprovázel i v první části. Dramaturgie se držela romantického repertoáru 19. století a v sólových skladbách se postupně představili jednotliví hráči tohoto tělesa. V Romanci pro violu a smyčcový orchestr Maxe Brucha to byl Gerald Karni. V Cikánských melodiích pro housle a smyčcový orchestr Pabla de Sarasateho Mayte Levenbach. Jakkoliv byli všichni hráči vynikající, vyzdvihla bych výkon právě této sólistky. Přestože se jedná o velmi známou a populární skladbu svádějící k různým interpretačním klišé, držela Mayte Levenbach přehnané a na efekt působící emoce na uzdě a skladbu zahrála technicky brilantně, navýsost muzikálně s šarmem a inteligencí. Julia Oberndorfer se představila ve skladbě Petra Iljiče Čajkovského Andante cantabile pro violoncello a smyčcový orchestr a koncert uzavřel Koncertantní duet pro housle, kontrabas a smyčcový orchestr Giovanniho Bottesiniho v podání Ludwiga Balsera na housle a Marcuse Elliotta Gaveda na kontrabas. Škoda jen, že takto špičkoví interpreti uvízli v repertoáru 19. století, tedy v hudbě, které je na koncertních pódiích přehršel. Ve 20. století, zejména v jeho první polovině, existuje řada překrásných skladeb, stejně jako v hudbě současné. Bohužel se mně na webu souboru nepodařilo vyhledat, na jaký program se zaměřují a které autory na svých koncertech uvádí. Bylo by jistě zajímavé v takto špičkové interpretaci slyšet díla málo známá a méně salónní.
LGT Young Soloists orchestr pod vedením Alexandra Gilmana je sdružení mladých špičkových hudebníků – sólistů podporovaných LGT soukromou bankou – odtud název souboru. Existuje od roku 2013 a za více jak pět let své činnosti účinkoval v mnoha prestižních sálech a získal řadu ocenění. Sdružuje umělce ve věku 12-23 let z celého světa. Je obdivuhodné vidět s jakou radostí a entuziasmem tito mladí lidé muzicírují, jak talentovaní jsou, kolik pozitivní energie předávají svým uměním na posluchače. Bohu díky za to, že se najdou mecenáši, kteří jim zajistí důstojné podmínky pro jejich práci a další rozvoj. (Tak, jak je to zcela samozřejmé u sportovců). Neboť skutečný a hluboký umělecký zážitek je to, co mění společnost k lepšímu, co kultivuje ducha, co umožňuje lidem společně prožít okamžiky krásy a přesahu do jiných dimenzí. Dnešní mladí mají v sobě tuto sílu, nadšení a tvořivost. Ukažme jim svou podporu nejen účastí v koncertních sálech, ale i případnou finanční podporou. Rozhodně si to zaslouží a ostatně je to i naše investice do lepší budoucnosti.
