V rámci velkopátečních Temných hodinek Velikonočního festivalu duchovní hudby spojily své síly brněnské sbory Vox Iuvenalis, Smíšený sbor Kantiléna, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity a Láska opravdivá a představily v kostele Nanebevzetí Panny Marie Koncert pro sbor skladatele Alfréda Schnittkeho, provedení řídil sbormistr Jan Ocetek. Texty recitoval Lukáš Rieger.
Duchovní tvorba Alfreda Schnittkeho v sobě spojuje jak západoevropskou katolickou, tak východní pravoslavnou tradici. Tato nevyhraněnost se u autora projevuje mimo jiné výběrem rozdílných duchovních témat a forem. Zatímco své Requiem nebo Symfonii č. 2 „St. Florian“ zasadil do kontextu katolictví, k pravoslaví se obrátil například ve Třech duchovních zpěvech nebo právě ve svém Koncertu pro sbor. Schnittke zkomponoval svůj opus na text Knihy nářků od středověkého arménského mnicha a básníka sv. Řehoře z Nareku, pro své dílo použil čtyři básnické modlitby ze třetí kapitoly v ruském překladu Nauma Grebněva. Výběr textového materiálu se odrazil také v samotné stylizaci skladby – kromě kompozičních postupů charakteristických pro hudbu 20. století užil autor prvků vyvěrajících z ruských a arménských středověkých zpěvů, dávnou hudební praxi připomínají také dlouhá ostinata a melismatické ozdoby slov. V souladu se zhudebněným textem zvolil Schnittke umírněný a pokorný hudební jazyk, který však ve druhé a třetí části dostává chromatičtější a polytonálnější konotace. Dílo zvolna přechází z meditativních útvarů k exponovanějším expresivním plochám, jimž však skladatel dopřává pokojné a nadějeplné rozřešení.
Zpěváci všech čtyř sborů stanuli na kůru kostela, což vzhledem k obsazení těles a velikosti kůru byl sám o sobě malý zázrak. Ostatně také chrám bezmála praskal ve švech, a tak bylo třeba přistavit několik dalších židlí pro hudbymilovné Brňany. Ti, kdo se na koncert nakonec dostali, se však mohli radovat – Schnittke v provedení čtyř brněnských sborů pod vedením Jana Ocetka se totiž skutečně povedl! Při takto velkém počtu jednotlivých těles hrozí, že se výsledný zvuk nepodaří sladit tak, aby zněl homogenně a kultivovaně; Schnittkeho Koncert pro sbor však tento osud nepotkal. Jan Ocetek si dal dobrý pozor na to, aby spojení sborů působilo jednotně a organicky – jednotlivé vrstvy hudební sazby byly sice právem pojaty jako samostatné hudební plochy sui generis, ale s maximálním ohledem na zbývající složky.
Tomuto uchopení sloužila především příkladná práce s dynamikou, která s až ekvilibristickou jemností rozlišovala, které hlasy mají vystoupit do popředí a které tvořit pevné základy Schnittkeho skladby. Obzvláště působivé byly závěry 2. a 4. části s postupným dozníváním do takřka neslyšitelných tónů. Samotný sborový zpěv byl až na pár drobností intonačně pevný a výrazově bohatý přecházející od bezmála šepotu až k výbojným hudebním sdělením. Také občasné melismatické sólové výstupy byly povedené – sopranistka Lenka Cafourková-Ďuricová volila vhodný výraz dle vývoje melodie a plynule přecházela mezi umírněnějšími meditativními polohami a mnohem expresivnějšími a dramatičtějšími výrazovými prostředky. I ostatní sólisté vystupující ze sborového přediva předvedli povedené, průrazné a charakterově od zbytku hudby odlišné výkony.
Janu Ocetkovi a sborům Vox Iuvenalis, Smíšený sbor Kantiléna, Pěvecký sbor Masarykovy univerzity a Láska opravdivá se podařilo vyzdvihnout na povrch melancholii, odevzdání, smutek, ale především naději a smíření skrývající se ve Schnittkeho díle. Pro každého z přítomných se tak skladatelovo a básníkovo vyznání mohlo stát pokornou modlitbou před zbývajícími velikonočními dny.
