Opernhaus Zürich svého času uvedl jako první operu Bohuslava Martinů Řecké pašije . Bylo to už dva roky po skladatelově smrti a dílo zaznělo v přepracované verzi poté, co první verzi odmítla londýnská Covent Garden. Tehdejší londýnská komise se vůči skladateli a jeho dílu dopustila křivdy, ale to již bylo odčiněno v minulých letech, když Covent Garden provedla v koprodukci s Bregenzer Festspiele Řecké pašije poprvé v 1. verzi. Není pochyb, že jde o závažné, svým způsobem výjimečné dílo skladatele, který má ve svém tvůrčím odkazu celou řadu hudebně-dramatických opusů – oper a baletů – a vždy spíš vybočuje z tradiční formy svou ojedinělou volbou témat, avantgardním pojetím i neotřelou kompoziční invencí. Řecké pašije jsou v tomto ohledu „opernější“, třebaže se ani zde nezapře skladatelův osobitý rukopis využívající třeba v instrumentaci originálním způsobem klavír nebo akordeon. Ovšem v Řeckých pašijích se Bohuslav Martinů přiklonil k tradičnější formě typu „velké“ opery jednak díky tragicky vyúsťujícímu příběhu s ústřední postavou typického operního „hrdiny“ a jednak díky široce rozkročené kompozici zachycující kontrastně laděné scény soukromé sféry i sugestivně nastíněné historické plátno s ambicí postihnout společensky závažné téma uplatňující se nejen v prezentaci sociálně odlišných, často protichůdně myslících i jednajících skupin, třebaže všechny spojuje až fanaticky bigotní náboženská víra, ale i v domýšlení paralel mezi obsahovou a duchovní náplní pašijových her a klopotným životním údělem řeckých vesničanů. Víra umožňuje rozvinout i paradoxní pozici těch, kteří vezmou doslova výzvu kněze Grigorise, aby se snažili žít jako bibličtí apoštolové v čele s Ježíšem Kristem. A všechny další situace často s tragikomickým podtextem ukazují, jak to dopadá, když slova kněze vezmou za bernou minci svého jednání. Jsou exkomunikováni, vyhnáni z vesnice. V této mravní konfrontaci křesťanského učení a životní praxe 20. století selhávají oficiální představitelé církve i světské moci, zatímco vítězí hrdina děje pasák ovcí Manolios, který dostal přidělenou úlohu Ježíše v pašijových hrách, s postavou Božího syna – spasitele a vykupitele – se vnitřně ztotožňuje a snahu uvést myšlenky jeho učení do života platí životem vlastním. Obrazně řečeno: musí být znovu ukřižován, aby si všichni uvědomili nejen potřebu solidarity a soucitu, ale i aktivní roli majetných v naplňování zásad křesťanského učení. Kazantzakisův román, který byl předlohou Řeckých pašijí , je jistě v mnohém poplatný době, která byla přímo nabitá voláním po sociální spravedlnosti, dnes se již mnohé vyřešilo, ideologie slibující ráj na zemi zespolečenštěním kapitálu v mnohém selhala, ale Kazantzakisův společenský apel platí dál.
Curyšská inscenace provedla dílo se vší péčí, dirigent Eivind Gullberg Jensen spolu s režisérem Nicolasem Briegerem se přičinili o plastickou charakteristiku osudů celé řady jednajících postav v čele s hlavním hrdinou Manoliem. Roberto Saccà se ukázal být přímo ideálním představitelem této role; má nezbytné charisma, sugestivně obnažil motivy Manoliova hledání a tápání, kdy jeho snaha celibátem naplnit úděl spasitele znamenala nejen příkré odmrštění erotických ataků vlastní snoubenky Lenio (případná Stefanie C. Braun ), ale i svody smyslné vdovy Kateřiny (podmanivá Emily Magee ), která rovněž coby vyvolená představitelka kajícné hříšnice Máří Magdaleny ztotožňuje svůj osud s biblickou postavou, což ji nutně osvobozuje ode všech neřestí a závislostí.
Inscenace se přesvědčivě vyrovnala i s náročnými sborovými party sociálně protikladných vesničanů – dobře si žijících obyvatel vesnice Lykovrisi a strádajících uprchlíků, usadivších se na nedaleké hoře Sarakině. V tomto široce pojatém společenském konfliktu hrají hlavní roli především oba antagonisticky proti sobě postavení kněží – Grigoris (Alfred Muff ) a Fotis (Pavel Daniluk ), v postavách vesničanů majících sehrát role v pašijových hrách zaujali všichni: vedle již zmíněné vdovy Kateřiny to byli podomní obchodník Jannakos (Rudolf Schasching ), kavárník Kostandis (Ruben Drole ), mladistvou energií překypující Michelis (Andreas Winkler ) i proradný Panait (Volker Vogel ), který sehraje roli zrádce Jidáše i v naplnění tragického Manoliova osudu. Dobře si vedli také Reinhard Mayr jako statkář Patriarcheas, Bogusłav Bidziński jako holič Andonis, Michael Müller jako mladý pastýř Nikolios a z řad uprchlíků vedle již zmíněného kněze Fotise ještě Rolf Haunstein jako stařík a Rebeca Olvera jako umírající Despinio. Řecké pašije zazněly tentokrát v anglickém jazyce, což jistě také přispělo k autenticitě provedení tohoto výjimečného díla, jednoho z klíčových v hudebně-dramatické tvorbě Bohuslava Martinů.
