Situace státem nezřizovaných souborů na poli klasické hudby není v současné době vůbec jednoduchá. Mnoho prestižních hudebních těles, jejichž podstatnou část příjmů tvoří zisk z vlastní koncertní činnosti či z prodeje vstupenek, dnes doslova bojuje o přežití. Proto je obdivuhodná energie, s níž se Czech Ensemble Baroque manželů Válkových snaží zuby nehty zachovat svůj abonentní cyklus „Bacha na Mozarta!“ a přes všechna omezení zprostředkovávat posluchačům mimořádná díla barokní hudby. Czech Ensemble Baroque tyto koncerty přenesl do online prostředí a v pondělí 8. února 2021 nabídnul divákům u počítačů z prostor barokního sálu Konventu Milosrdných bratří v Brně již třetí živý přenos v této sezóně. Na programu stála tentokrát díla z poslední třetiny 17. a počátku 18. století vrcholící v závěrečném Dixit Dominus Georga Friedricha Händela.
Úvodní anthem I was glad zkomponovaný ke korunovaci anglického krále Jakuba II. Stuarta roku 1685 zastupoval generaci Händelových předchůdců na britské půdě. Ohledně autorství anthemu se dodnes vedou spory. Ať již však byl jeho autorem Henry Purcell nebo jeho učitel John Blow, představuje dílo bezesporu jednu z vrcholných duchovních skladeb anglické barokní hudby 17. století. Zhudebnění 122. biblického žalmu pro pětihlasý sbor s průvodem varhanního continua vyniká kontrapunktickým propracováním a vynalézavými harmonickými modulacemi. Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením sbormistryně Terezy Válkové bez problémů dostál nárokům tohoto poměrně stručného dílka a myslím, že publikum dokázal přesvědčit jak vzájemnou sezpívaností, tak i barevností a vyrovnaností sborových hlasů. Přestože se jednalo o geografickou i časovou odbočku od původně ohlášené dramaturgické koncepce, poskytl anthem vítaný hudební kontrast k dalšímu programu.
Ten nás již přenesl přímo do slunného Říma, kde Georg Friedrich Händel prožil léta 1706–1710. Zde měl možnost se na dvorech bohatých hudebních mecenášů kardinála Benedetta Pamphiliho a markýze Francesca Ruspoliho seznámit s houslovým virtuosem a skladatelem Arcangelem Corellim. Slavný Corelliho cyklus dvanácti Concerti grossi, op. 6 Händela o 30 let později inspiroval k napsání vlastního cyklu šesti koncertů, který Händel vydal dokonce pod stejným opusovým číslem. Corelliho Concerto grosso č. 4 D dur, op. 6 pro smyčce a basso continuo na čtyřvětém půdorysu sonaty da chiesa interpretoval Czech Ensemble Baroque Orchestra bez dirigenta, sólové „concertino“ tvořili houslisté Dagmar Valentová, Michal Klas a violoncellistka Helena Matyášová. Hráči předvedli po všech stránkách perfektní výkon, takže rychlé věty sršely energií, zatímco pomalé Adagio nepostrádalo dostatečnou dávku procítění.
Vrchol večera ovšem tvořilo zhudebnění 110. žalmu Dixit Dominus (HWV 232) pro sóla, sbor, smyčce a basso continuo Georga Friedricha Händela. Kompozici dokončil dvaadvacetiletý Händel v Římě v dubnu roku 1707. Dodnes není zcela jasné, pro jakou příležitost tato skladba vznikla. Originální provozovací materiál se nedochoval a jediný původní pramen této skladby tak představuje Händelova partitura uchovávaná v British Library v Londýně. Ani na základě dalšího historického bádání se dodnes nepodařilo přesvědčivě doložit, zda měla být skladba určena pro římský řád karmelitánů u příležitosti svátku Panny Marie Karmelské, pro nešpory v benátském chrámu Ospedale della Pietà či zda zůstala tato kompozice během Händelova života neprovedena. Jisté je, že Händelovo Dixit Dominus svým formálním rozvržením a dvousborovostí (pětihlasý sbor versus pětihlasý orchestr) poukazuje spíše k benátské duchovní hudbě z okruhu Antonia Vivaldiho.
Přestože Händel vydatně čerpal z italských vzorů, nezapřel v sobě osobitý tón a kontrapunktické mistrovství, které vtělil do dvojité fugy na slova žalmového verše Tu es sacerdos in aeternum secundum ordinem Melchisedech (Ty jsi kněz na věky podlé řádu Melchisedechova). V Händelově kompozici posluchače zaujme zejména vydatná porce někdy až syrové operní teatrálnosti, s níž skladatel k tomuto dílu přistoupil. Například při slovech „conquassabit capita in terra multorum“ („rozdrtí hlavu panující nad mnohými krajinami“) řinčí společně orchestr i sbor drtivým staccatem, které je přerušováno dramatickými pauzami. Czech Ensemble Baroque s dirigentem Romanem Válkem dokázali tento dramatický charakter Händelova díla skvěle podtrhnout a podpořit jej bezvadnou souhrou i propracovaným dynamickým odstíněním. Koloraturní sólové pěvecké party s technickou jistotou a výrazovou grácií interpretovaly Romana Kružíková, Pavla Radostová (soprány) a Lucie Netušilová Karafiátová (alt). Zdařilé byly i drobnější sólové vstupy Jakuba Kubína a Jana Kožnara (tenory) a Jiřího Miroslava Procházky (bas).
