Návštěvníci Divadla Husa na provázku si ve čtvrtek 7. listopadu připomněli 30. výročí památky básníka a prozaika Jana Skácela. Dramaturgie večera sestávala výhradně z děl současných a v Brně působících umělců – zazněla píseň pro baryton a ansámbl Znorovy v noci skladatele Daniela Šimka, dále kantáta pro mezzosoprán, baryton, komorní sbor a orchestr Smrt Dobrovského od skladatele a básníkova přítele Miloše Štědroně a melodram pro vypravěče a komorní orchestr Mea culpa – Podobenství o člověku Jiřího Miroslava Procházky. Skladby nastudoval Slovanský komorní ansámbl pod taktovkou Zdeňka Klaudy, dále vystoupil sbor Czech ensemble baroque choir pod vedením Terezy Válkové. V sólových pěveckých rolích se představili barytonista Roman Hoza a mezzosopranistka Lucie Hilscherová, roli vypravěče ztvárnila Valerie Zawadská. Koncert doplnil filmový rozhovor s Milošem Štědroněm pod názvem Dřív než padl první sníh v režii kněze a dokumentaristy Jana Hanáka, který celým večerem také provázel. Na snímku se dále podíleli Jiří Miroslav Procházka (námět), Jiří Strnad (kamera) a Jiří Kubík (zvuk a střih).
Výročí úmrtí básníka a prozaika Jana Skácela si v průběhu čtvrtečního dne připomínala značná část kulturní populace České republiky. Nejen v Brně, ale také v dalších moravských i českých metropolích se lidé oddávali jemné poetice básníkových veršů a tiše přemítali nad upřímností a prostotou lidové slovesnosti, která se Skácelovi stala bohatým zřídlem inspirace. Brno se nicméně stalo umělcovým domovem i místem posledního odpočinku, a tak zde ze všech míst zůstává „skácelovská zkušenost“ stále nejživější. (Rodáci z Vnorov nechť mi, prosím, odpustí.) Ostatně nejedná se o první a zcela určitě ani poslední připomenutí Jana Skácela v Brně, potažmo přímo v Divadle Husa na Provázku.
Večer zahájily Znorovy v noci Daniela Šimka podle stejnojmenné básně Jana Skácela. Zatímco většina písní operuje pouze se zpívaným slovem, ve své poctě Skácelovi nechává Šimek zpěváka nejprve recitovat a pouze pozvolna a zdánlivě jen tu a tam mu vkládá do úst zárodky zpěvu. Tato technika působila natolik svěže a přesto organicky, že je až s podivem, že ji skladatelé nevyužívají častěji. Předěl mezi mluveným slovem a zpěvem by mohl být pro umělce nezvyklým oříškem, Roman Hoza však exceloval ve všech pěveckých (i nepěveckých) polohách, a dokonce se mu do melodie podařilo propašovat i ždibec poctivého moravského folklorismu. Ruku v ruce s tímto postupným „rozezpíváváním“ kráčela barvitá, avšak zcela účelně užitá instrumentace. Již pár úvodních taktů prokázalo, že Šimkova hudba se snaží především subtilně a s velkou dávkou pokory postihnout jedinečně křehkou poetiku Skácelovy básně a že jejím cílem není prezentovat sebe samu v nazdobeném hávu virtuózních hudebních technik, ale naopak se sklonit před zvukomalebností předlohy. Právě tuto přirozenou barevnost básně vymaloval Šimek například hrou smyčcem na vibrafon, výrazným užitím dřevěných dechových nástrojů nebo průzračnou hrou na cimbál. Důležité pak bylo především spojení hudby a textu, neboť sazba přímo reagovala na dění v textu – obzvláště působivé bylo například náhlé ztichnutí orchestru po zvolání „v noci!“.
Po filmovém rozhovoru se skladatelem a pedagogem Milošem Štědroněm přišla na řadu jeho kantáta Smrt Dobrovského. Přestože první verze skladby vznikla již v roce 1987, premiérového čtvrtečního uvedení se dočkala v podobě zcela nové. Zatímco v původní instrumentaci figuroval například i syntezátor, v provedené verzi se vyskytují pouze tradiční nástroje. Do původní básně vložil Miloš Štědroň také pasáže z Mnicha Chrabry oslavující Konstantina a Metoděje jakožto tvůrce moravské vzdělanosti. Zatímco Šimkova hudba akcentuje především Skácelovu poetiku, Štědroň vede s básníkem a přítelem živý rozhovor – výrazná rytmická faktura, střídající se tempa, rozličné kompoziční postupy oscilující mezi barokem, modalitou a ryze soudobým hudebním jazykem a v neposlední řadě také neustálý dialog mezi jednotlivými nástroji představuje Skácelovu básnickou tvorbu ve zcela jiném světle. Bylo-li by třeba shrnout Smrt Dobrovského jedním slovem, nenapadá mě lepší než „vypointovanost“ – každičký drobný ruch, každý ševel mezi rozšafně hovořícími nástroji byl završen pečlivě připravenou pointou. Tento dojem umocňoval místy až bezmála hocquetový způsob vedení hlasů – pokud nějakou hudební frázi zahájily housle, skoro určitě ji dořekl klavír, pokud se nesouhlasně ozvala dřeva, byla rázně umlčena nesmlouvavými bicími nástroji. Nad tím vším se nesla mnohem spojitější melodie zpěvu, Hoza i zde podal výtečný výkon, který oslnil právě svojí přirozeností, a i tentokrát jistým náznakem moravské lidové hudby. Snad za to mohl také onen cimbál, který si tolik spojujeme s folklórem. Lucie Hilscherová je bezesporu skvělá zpěvačka, její temný a místy možná až příliš zdobený tón však Skácelovu milovanou Moravu příliš nepřipomínal, a ani se Štědroňovou hudbou se příliš nepojil. Možná by skladbě slušel prostší, méně operní a trochu syrovější hudební projev. V křehčích místech však tvořila Hilscherová s Hozou barevně i výrazově sladěnou dvojici. Obrovskou pochvalu nicméně zaslouží zpěváci Czech Ensemble Baroque Choir – jejich výkon by se dal shrnout jako dokonalá rytmická i výrazová souhra korunovaná precizní prací s dynamikou. Ačkoliv jsou takřka všichni členové ansámblu také sólovými zpěváky, interpretační porozumění potlačuje všechny snahy o jakékoliv sólistické manýry. Lze slyšet, že zpěváci spolu zpívají již pěkných pár let a že pod vedením sbormistryně Terezy Válkové ansámbl neustále umělecky roste.
Závěrečnou skladbou večera byl melodram Jiřího Miroslava Procházky Mea culpa – Podobenství o člověku. Ačkoliv to pravděpodobně nebyl původní záměr, Šimkovo přecházení mezi recitací a zpěvem připravilo již v počátku koncertu půdu pro závěrečné Procházkovo dílo. Skladatel zhudebnil básně Naděje s bukovými křídly, Co zbylo z anděla, Píseň o nejbližší vině, Kdo potmě pije víno, Sonet o zápasu s andělem a evangelickou píseň Mocný Bože při Kristovu. Také Procházkovo dílo užívalo částečně barokního hudebního jazyka a forem a posluchač se tak mohl obdivovat například drobným fugatům nebo hutné barokní harmonické sazbě. Procházka začínal z ticha pouhými rozechvělými tóny violy, a přesto vybičoval hudební proud až k plné orchestrální síle. Hudební faktura však odpovídala básním a vždy reagovala přímo na text. I z tohoto hlediska byla nejpůsobivější patrně část Sonet o zápasu s andělem, která zacházela místy až k nečekané expresivitě. Snad jen v těch vyhrocenějších částech by mohla faktura občas také nečekaně prořídnout a dovolit posluchači nadechnout se. Bezesporu se však jednalo o povedený závěr celého večera.
Koncert k 30. výročí Skácelova odpočinku řekl nástroji hudebníků, hlasy zpěváků a notovými zápisy skladatelů to nejpodstatnější – že totiž básníkova tvorba je nadále živá a půvabná a že v sobě skrývá mnohé jemné, tmavé i zářivé odstíny, které si zaslouží být součástí našich každodenních životů, protože skutečně lidsky krásná poezie by měla být věčná. „Je včera, bude dnes a byla zítra.“
