Kutná Hora a Konstantin Lifschitz už patří k sobě. Také letos pozval umělecký ředitel festivalu Jiří Bárta tohoto v Německu žijícího pianistu k zahajovacímu koncertu. Zatímco vloni naslouchalo publikum bez dechu jeho Goldbergovským variacím v kostele sv. Jakuba, tentokrát dostalo Bachovo Umění fugy v jeho podání ještě důstojnější a akusticky příznivější rámec: katedrálu sv. Barbory.
Dramaturgická odvaha a nekompromisnost je tím hlavním – vedle mnoha dalších věcí, jako jsou atmosféra místa, neotřelý koncept, fungující organizátorský tým atd. –, čím si nový festival získal uznání kritiků. Z něj by byl ovšem těžko živ, takže ještě silněji tleskám (pro mě nevysvětlitelné) schopnosti naplnit sály publikem a přesvědčit sponzory k podpoře.
Při nedělním zahajovacím koncertě (předcházelo mu o den dříve obvyklé preludium při svíčkách) mi zatrnulo, zda té odvahy není už příliš: předložit několika řadám velvyslanců v čele s první dámou celovečerní monolit v podobě čtrnácti fug a čtyř kánonů Umění fugy, který je i pro hudebního znalce obtížně stravitelný – to už je snad příliš!
Pak ale přichází na pódium vybavené odrazovou stěnou sólista Konstantin Lifschitz (shodil plnovous, takže už mu jeho pětatřicet věříme) a bez partitury zahajuje koncert. První fuga uplyne v pianu a mezzopianu – čeká nás dlouhá cesta a je třeba šetřit síly. S Lifschitzem jako bezpečným vůdcem se prodíráme liánami kontrapunktického přediva. Vždyť jsou to obrazy, žádný suchý akademismus, poezie čisté smyslové krásy, nikoli vykalkulovaná abstrakce. Naplnit notový zápis obsahem, dát věcem smysl – v tom spočívá čarování tohoto ďábla z Charkova. Můžeme si namlouvat, že víme, jak to dělá: jeho uši, mozek a prsty jsou schopné rozlišit a srozumitelně modelovat jednotlivé hlasy, klavír mu pod rukama zpívá, do svého mentálního obzoru a úhozového arzenálu pojal vše od renesanční hudby po 20. století a hlavně – on touto hudbou žije, rozumí jí a srozumitelně ji vykládá. Stejně jako vloni má posluchač na konci intenzivní pocit, že odchází jiný, proměněný. I kdyby kouzlo působilo jen pro ten večer, stojí za to se kvůli němu do Kutné Hory vrátit.
Zážitek zcela jiného druhu poskytl druhý večer, který Jiří Bárta (mile bezprostřední uvaděč) věnoval zvířatům. Na začátku vše ještě vypadalo vážně: Drahomíra Matznerová na varhany zahájila Introdukcí a Allegrem ze Symfonie č. 1 pro varhany z pera Francouze Alexandra Guilmanta, která svou patetičností z programu trochu vyčnívala, pak ovšem vtrhl do chrámu Páně Saint-Saënsův zvěřinec. Pianisti, kostry, kritici-oslové a další zvířena z Karnevalu zvířat bavili obě strany: diváky i hráče na pódiu. S virtuózním klavírním partem si Konstantin Lifschitz a Jan Čech poradili výborně, Jiřímu Bártovi se velmi povedla sladkobolně něžná Labuť, skladba měla vygradované finále. Po přestávce se nálada proměnila v mysticky meditační: trio v maskách (Jan Čech , Jiří Bárta a vítaný ženský element, flétnistka Žofie Vokálková ) předneslo Vox balenae (Hlas velryby) George Crumba: hudba jako obřad cesty do hlubin mateřského oceánu. Nenásilný návrat zpět do přítomnosti se podařil závěrečným Canto di forza pro varhany Peterise Vaskse.