Pro svůj mimořádný koncert 15. března 2022 v Rudolfinu si připravil Pražský komorní orchestr se svým koncertním mistrem Leošem Čepickým stylově vytříbený program s díly tří nejslavnějších představitelů vídeňského klasicismu – Haydna, Mozarta a Beethovena. Hostem orchestru byl Lukáš Vondráček, jeden z nejvýznamnějších současných světových pianistů, jenž toho večera vystoupil jako sólista hned ve dvou klavírních koncertech: Mozartově a Beethovenově.
V úvodu večera zazněl Klavírní koncert č. 21 C dur K 467 W. A. Mozarta. První větu přednášel Lukáš Vondráček se zjevným potěšením, hravě a průzračně. Ve volné větě okouzlil vláčnou, křehkou kantilénou. Finální věta proběhla v tempu tak závratném, až jsem se obával, že klavírista nezvládne „vybírat zatáčky“. Ale byly to liché obavy. Lukáš Vondráček má báječnou prstovou techniku, takže i ty nejrychlejší pasáže, které už málem připomínaly glissanda, vyzněly tak zřetelně, že málem jiskřily. Naprosto fascinující byla pak Vondráčkova práce s dynamikou – nesmírně nápaditá a promyšlená do nejmenších detailů. Třešničkou na mozartovském dortu (a pro mne vůbec největším překvapením) byly kadence v I. a ve III. větě – osobité, virtuózní a tak zajímavé, že se daly vnímat jako klavírní básně. Po koncertě jsem se v zákulisí od Lukáše Vondráčka dozvěděl, že jejich autorem je on sám. Klobouk dolů. Chválu si zaslouží i orchestr, který zněl velmi kultivovaně a vycházel sólistovi všemožně vstříc. A nesmím zapomenout na flétnu, jejíž tón zářil jako sluneční paprsky.
Druhým číslem programu byla Haydnova Symfonie č. 96 D dur Hob. I:96, zvaná „Zázrak“. Ke svému jménu přišla tato symfonie díky historce, která se váže k její premiéře. Během ní prý spadl v koncertním sále lustr – ale jako zázrakem si nikomu nic nestalo. Podle novějších výzkumů hudebních historiků však spadl lustr při provedení ne této, ale jiné Haydnovy symfonie. Ať tak či onak, z Haydnova „Zázraku“ doslova dýchá dobrá pohoda – a orchestr ji dokázal posluchačům skvěle zprostředkovat. Ve svižné a hravé první větě mělo publikum možnost ocenit řadu vtipných momentů. Půvabná volná věta má zajímavě rytmizované hlavní téma, jehož instrumentaci Haydn neustále rafinovaně proměňuje. A orchestr si všechny skladatelovy instrumentační nápady přímo vychutnával. Krajní části Menuetu vyzněly robustněji, než jak je znám z jiných provedení, zato trio s hobojovým sólem bylo zosobněním taneční graciéznosti. Symfonii korunuje radostná finální věta, kterou orchestr podal s potřebnou lehkostí a vzdušností.
Beethovenův Klavírní koncert č. 3 c moll op. 37, který zazněl na závěr večera, je dílo nepoměrně závažnější než předchozí dvě skladby. Orchestrální úvod první věty se mi zdál být trochu opatrný, ale Lukáš Vondráček vstoupil do děje se svým úvodním sólem s takovým elánem, že bylo rázem po opatrnosti. Hrál Beethovena s ohromným nasazením, energicky, rytmicky (perfektně „zpevněné“ basy), s oslňující virtuozitou a s nespočtem úžasných zvukových efektů. V kadenci byla místa ďábelská i andělská a po jejím doznění jsem si musel přiznat, že něco takového jsem ještě nikdy neslyšel. Druhá věta s nádherně rozezpívaným klavírem, s odvážnými rubaty a s oduševnělou orchestrální složkou nechala posluchače na chvíli vydechnout. O finální větě se pak nedá říci nic jiného, než že byla strhující. Její tempo bylo hraniční, ve strettě snad už nadlidské. A orchestr podlehl Vondráčkovu kouzlu osobnosti a hrál s vervou, kterou bych od něho asi nikdy nečekal. Úsečné závěrečné fortissimové akordy zdvihly publikum k nadšeným standing ovation. A Lukáš Vondráček, přestože musel být po dvou náročných klavírních koncertech notně unavený, přidal ještě volnou větu z Mozartovy Sonáty C dur KV330. Byla to krásná tečka za krásným večerem.
