Několika koncerty potěšila Pardubice a okolí, vlastně celý svůj rodný kraj, mezzosopranistka Dagmar Pecková . Zajel jsem si ji poslechnout 10. února do Sukovy síně Domu hudby v Pardubicích. Některé dojmy mého výletu byly příjemné, jiné nepříjemné. Večer otevřela Komorní filharmonie Pardubice se svým šéfdirigentem Leošem Svárovským Starými tanci a áriemi Ottorina Respighiho. Sice z mě neznámého důvodu byl použit místo cembala neslyšitelný spinet, jinak to však bylo provedení velmi zdařilé. Překvapilo mě, jak dokázal orchestr podpořit dojem barokní starobylosti nonvibratem. Slyšel jsem to v takové míře u Respighiho poprvé a bylo to velmi přesvědčivé. Vrcholem večera mělo být provedení Wagnerových Pětí básní Mathildy Wesendonckové v instrumentaci Felixe Mottla. Díky prožitému a hlasově perfektnímu výkonu Peckové to bylo mimořádné. Škoda jen, že dirigent nastavil pomalejší tempa, než je běžné a rozumné a že dynamická hladina byla o řád výš, než unesl sál i kooperace s pěvkyní. Po pauze byla na řadě atraktivní čtveřice – Händel, Bach, Gluck, Mozart. Na tomto koncertu si orchestr i dirigent příliš nerozuměli se světem baroka. Zcela absurdně najednou preferovali bohaté vibrování, mocné tahy smyčci a malé pochopení pro dnes již všeobecně uznávané základní atributy historicky poučené interpretace. Na předehru k Händlově Alcině jsem raději hned zapomněl, árie ze Sersa Ombrai ma fu byla hrozně pomalá a árie z Gluckova Orfea a Eurydiky (Che faro senza Euridice ) pouze odehraná. Bohužel proti tomu se výborně zpívající Peckové bojovalo těžko. Světlé okamžiky, které navázaly na Respighiho přišly v závěru; je evidentní, že Mozarta umí orchestr hrát skvěle. Jak náročné rondo Vitellie z Tita , tak půvabný Cherubino z Figarovy svatby byly zážitkem. Příjemným zjištěním byl plný sál vděčných diváků, zklamáním neradostně suchá akustika sálu. Jenomže těžko v době ekonomické krize, kdy jsou orchestry rády, když jim regionální vlády garantují aspoň základní provoz, plánovat stavbu nového chrámu hudby.
