Obrovité dimenze arény beze zbytku využil zejména režisér a výtvarník scény Franco Zeffirelli , který inscenoval Verdiho Aidu i Bizetovu Carmen jakoby v širokoúhlém záběru. U Aidy volil stylizovanější projev sborů i sólistů souznící s naddimenzovanými segmenty starověkého Egypta, u Carmen pracoval s realisticky prokreslenými mizanscénami s bohatou detailní členitostí scénických akcí, kdy v komparsních scénách neváhal využít „filmovou“ autenticitu sociálního milieu s široce využitými architektonickými i hereckými detaily, s hojným počtem živých oslů a koní.
Naproti tomu režisér nové inscenace Pucciniho Turandot Yuri Alexandrov právě prostorové dimenze arény plně nevyužil, třebaže právě tato opera skýtá pro realizaci v aréně řadu netušených možností. Alexandrov sice příběh z dávnověké Číny rovněž vybavil monumentalizujícími prvky, ale jednotlivé výstupy působily nevyváženě a nepřehledně. Někdy se mu dařilo celkem vhodně podtrhnout polohu krutosti, ale ne vždy přesvědčivě: na samém konci je připravena Calafova poprava a teprve v posledním momentu je zastavena, což přímo odporuje hudební atmosféře závěrečné scény.
S obrovitým prostorem arény si naopak dobře poradili inscenátoři Verdiho Nabucca – režisér a scénograf Graziano Gregori a kostýmní výtvarnice Carla Teti . Zejména scéna v chrámu, královo šílenství i nářek z vlasti vyhnaného židovského lidu s následným Zachariášovým proroctvím, byly obrazy připomínající oživlé fresky a vhodně propojovaly divadelní patetičnost s lidsky dojemnou prostotou.
Nejednoznačně vyzněl pokus rekonstrukce inscenace Verdiho Rigoletta z roku 1928 (režie – Ivo Guerra , scéna – Raffaele Del Savio , kostýmy – Carla Galleri ), kde bylo vše až příliš popisně nahromaděno na zaplnění prostoru, a vlastní herecké akce se spíše vytrácely. Navíc aranžmá většiny scén (a to včetně slavného kvarteta) se nevymykalo běžné konvenci a rutině, citelně chyběla jevištní propracovanost jednotlivých mizanscén.
Dirigenti jednotlivých večerů – Alain Lombard (Turandot, Carmen), Daniel Oren (Aida, Nabucco) a Vjekoslav Sutej (Rigoletto) – odvedli profesionálně pečlivou práci a vtiskli večerům odpovídající stylovou atmosféru, třebaže zvuk orchestru, snad vinou akustiky, zejména ve fortech poněkud ztrácel lesk.
Z několikanásobných alternací jsem zachytil řadu vynikajících sólistů – především tenoristu Josého Curu v roli Calafa, jehož žhavě vroucí témbr s příznačně vášnivou dychtivostí má podmaňující sílu právě pro Pucciniho verismus. Vedle něho se jen obtížně prosazovaly obě sopranistky – Giovanna Casolla jako Turandot a Hei-Kyung Hong jako LiŇ, i když své party zpívaly s plným nasazením. V Nabuccovi i Amunasrovi exceloval Ambrogio Maestri , v Carmen v titulní roli zazářila nevšedně krásnou barvou hlasu Irina Mishura , ve výrazu však až příliš teatrální, a osobitým pojetím Escamilla překvapil René Pape . Špičkové obsazení přineslo představení Verdiho Rigoletta v celé trojici hlavních rolí: Marcelo Alvarez (Vévoda), Leo Nucci (Rigoletto) a Elena Mosuc (Gilda). Spolehlivě zvládli své role další pěvci – Paola RomanĐ (Abigaille), Micaela Carosi (Aida), Larissa Diadkova (Amneris), Marco Berti (Don José), Maya Dashuk (Micaela) a Giacomo Prestia (Zaccaria). Jak už to často bývá při stagionovém systému v Itálii, i tentokrát byli dost slabí představitelé malých a někdy dokonce i středních rolí.
