Operní soubor Moravského divadla Olomouc inscenoval pod názvem Jenůfa první verzi Janáčkovy opery Její pastorkyňa z roku 1904 v edici Marka Auduse. Soubor vede režisérka Veronika Kos Loulová, která na konci této sezóny z Olomouce odchází. Pro Pastorkyni si zvolila výhradně ženský inscenační tým, s výjimkou sbormistra Michaela Dvořáka. Vždycky jsem si myslela, že si má režisér vybírat do inscenačního týmu ty, u nichž je rozhodující jejich odborná způsobilost, a s nimiž se dokáže sjednotit v názoru. Považuji za podivné, když se výběr násilně zúží podle genderu…
Proč čistě ženský tým? Protože my ženy přece zvládneme to, co muži (a budeme si lépe rozumět)? Nezdá se vám, že tato teze zní už poněkud únavně dlouho? Propuklo to naplno logicky za druhé světové války, kdy se i pozdější královna Velké Británie Alžběta II. věnovala mužskému povolání (cvičila se v řízení a údržbě vojenských nákladních vozidel). Teď už jsme ale mnohem dál. Ty správné feministky trvají na nových slovních označeních pro ženy, přidáváme dámské koncovky, kam se jenom dá, bojujeme o „spravedlivé“ kvóty: aby bylo žen, pokud možno všude, všude, všude stejné množství jako mužů. Pro mě osobně (předpokládám, že nejsem sama – to by mi bylo líto) platí, že mají být vybráni ti, kteří se pro určitou práci hodí. Není určující (tedy nemělo by být), je-li někdo žena nebo muž, jsou-li hetero- či homosexuální, případně nejsou-li ani – ani.
Je boj! Vše v olomoucké Jenůfě je viděno ženským pohledem, leč na počátku s použitím sochařského díla, které vytvořil ze sádrových odlitků ženských vagin (modely poskytnuty dobrovolně) muž. Sochař jménem Jamie McCarthy, poprvé vystaveno 2011. Přivezeno, zavěšeno na proscéniu celé v bílém. Třeba mají dámy i smysl pro humor? Tak si představuji, co kdyby to byly odlitky pánských přirození. Mohlo to být taky zajímavé. Do této dámské inscenace se to pochopitelně nehodí… a vlastně to možná ani neexistuje, zatím…
Tak už raději chvíli o jiném scénickém umění. Na jevišti je malý prostor jakéhosi obyčejného quasi-bytového, kancelářského prostoru, stojí na podstavci. V popředí masivní stůl a kolem něj židle, všichni účinkující jsou tu, někteří něco popíjejí (čaj? kávu?). Uprostřed svých vnuků (Laca, Števa) mladistvě vypadající a velmi dobře zpívající Sylva Čmugrová (Stařenka Buryjovka). Jenůfa se později na chvíli převléká do černých šatů z doby vzniku díla. Rekruti tančí s děvčaty na proscéniu jednoduché soudobé módní kreace, každý, co zvládne – osvětleni jako v baru. „Števa se nechal doprovázet… poznat na něm, že ho neodvedli…“ Laca znásilňuje Jenůfku na stole a při té příležitosti jí surově prořízne „líco“. Je to žalovatelné a jak paní režisérka říká, stejně je Laca jediná smutná možnost, která Jenůfě zbývá, nikdo jiný by si ji nevzal. Tak co s ním, s tím násilníkem? Opera tu končí ve chvíli, kdy Kostelničku Rychtář odvádí jako vražednici. Důležité přece je, že Jenůfa odpouští jí, na Lacovi stejně nezáleží. Navíc – vždyť to dítě nezabila Kostelnička, ale tehdejší společnost… Inu ano, to jistě také…
Po přestávce přibylo pod domečkem jezírko obklopené rákosím. Tam (jako) utopí Kostelnička maličkého Števušku. Mimochodem, Jenůfa leží na posteli, děťátko nikde. Asi je někde za scénou. A to proč? Neměla by ho mít u sebe!? Když potom Števa přichází ke Kostelničce a ta mu svěří, že se mu narodil syn, vnucuje mu malého plyšového medvídka. Ten víceméně zastupuje Jenůfčino a Števovo dítě (?). A na svatbě přinesou Lacovi a Jenůfce stejný typ medvěda v životní velikosti. Vtipné. Tentokrát je to asi Laca. Najednou přibíhá ze zákulisí chlapeček, Jenůfka jej vítá s otevřenou náručí. Že by přiběhl za paní Barborou Pernou její syn? Nebo že by snad celá ta olomoucká „Jenůfa“ byla jen Kostelniččinou noční můrou? Nevíme. Kostelničku odvedli, mění se doba. Na jeviště se za mikrofony postaví dvě mladé dámy, další oblečené v různých módních kreacích se k nim přidávají a vzápětí trsají při té správné klávesové hudbě a zpěvu všichni, včetně představitelky Kostelničky a Jenůfy (kapela VIAH).
Představitelka Jenůfy Barbora Perná má přetěžký úkol – domnívám se, že by Jenůfu ještě zpívat neměla, projevilo se to negativně na jejím hlase, který (na premiéře) zněl unaveně. Števa (Raman Hasymau) na svou roli zejména pěvecky nestačil, role Laci je v této první verzi Pastorkyně až vražedně náročná (výšky) – obtížný úkol pro Josefa Moravce. Jiří Přibyl představuje Stárka, ale i Rychtáře (některé role jsou sloučeny), Eliška Gattringerová už je a jistě ještě bude výborná Kostelnička – je to role pro ni! Pro dirigentku Annu Novotnou Peškovou je Janáčkova hudba zatím těžkým oříškem. Její pojetí je učesané, jednolité, málo kontrastní v prostředcích dynamických, agogických…
Spolupráce inscenátorek s deset let existující organizací Úsměv mámy (věnuje se především ženám s poporodní depresí) je jistě chvályhodná, ale musím přiznat, že nejsem příliš přesvědčená o tom, že účast na příběhu Jenůfy a Kostelničky byl pro klientky tou pravou psychoterapií. Janáček (a Gabriela Preissová v předloze jeho libreta) řešil především mezilidské vztahy, otázky viny a odpuštění. Nejde jen o vztah Kostelnička – Jenůfa, který dámský tým klade před závorku, ale především Laca trpce lituje, že Jenůfku poranil. Také jemu Jenůfa odpouští: „Tys hřešil jenom z lásky jako já kdysi.“ A bez jejich konečného setkání se zbavujeme nádherného závěru obsahujícího vzájemné odpuštění a silnou náklonnost. „Odešli, jdi také, a pamatuj si, žes byl nejlepší člověk, jehož jsem poznala na světě…“
Režisérka Kos Loulová cíleně sbírala materiály týkající se feminismu – již jmenované „tvůrčí dílo“ sochaře Jamieho McCarthyho, jehož rukama prošlo za celých pět let čtyřista dobrovolnic, jimž odebral sádrové odlitky žádaného a sestavil je do deseti výstavních panelů. Zdá se, že by mohly sloužit jako důkaz, že je každý člověk (v tomto případě žena) jiný. Ale toho jsme si snad už dávno vědomi (vědomy). Inscenace „Jenůfa“ působí jako pokus o výzkum problematiky porodu a jeho následků. Jako by režisérka nestavěla divadelní inscenaci, ale spíš se topila v mnohosti důkazového materiálu k tezím, které se s Janáčkovou Její pastorkyni míjí. To se vědcům (-kyním) občas stává.
Olomoucká inscenace zamířila na festival Janáček Brno (Mahenovo divadlo 20. a 21. listopadu). Jen aby tu „sochu“ The great Wall of Vagina od Jamieho McCarthyho po cestě nerozbili! To by byl teda prů..r!)
Leoš Janáček: Jenůfa. První verze (1904) v edici Marka Auduse. Moravské divadlo Olomouc 15. listopadu 2024. Hudební nastudování a dirigentka Anna Novotná Pešková, režie Veronika Kos Loulová, dramaturgie Marta Ljubková, sbormistr Michael Dvořák, scéna a kostýmy Irina Moscu, light design Fiammetta Baldiserri, asistentka dirigentky Anna Svoboda, asistentka režie Eliška Dvořáková, asistentka výtvarnice Vendula Holčáková, asistentka light designerky Johanka Nováková, hudební příprava Milada Jedličková, Lucie Kaucká, inspicient Dana Karajevskaja, nápověda Aneta Hrbáčková. Jenůfa Barbora Perná, Kostelnička Eliška Gattringerová j.h., Laca Klemeň Josef Moravec j.h., Števa Buryja Raman Hasymau, Stařenka Buryjovka Sylva Čmugrová j.h., Stárek Jiří Přibyl, Karolka Helena Beránková, Barena Anna Moriová. Dále účinkují Renata Banášová, Kateřina Hamerníková, Tereza Kolářová, Michaela Kopřivíková, Josefína Králová, Stanislava Vybíhalová. V představení vystupuje kapela VIAH (Vi Tranová a Rosalie Malinská). Spoluúčinkuje orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc. Inscenace vznikla v koprodukci s NDB v rámci festivalu Janáček Brno a ve spolupráci s organizací Úsměv mámy.
V inscenaci kromě libreta zazní:
Výňatky z dobových kritik, autentické texty klientek Úsměvu mámy
Scénografie využívá umělecké dílo The Great Wall of Vulva (Jamie McCarthy)
