Na druhý koncert Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného (Dvořákova síň Rudolfina, 21. listopadu 2017) se pořadatelům podařilo angažovat Davida Fraye, jednoho z nejzajímavějších a nejosobitějších soudobých pianistů. Šestatřicetiletý Fray je původem Francouz, ale k naší zemi má velmi vřelý vztah, protože – jak sám říká – je ze čtvrtiny Čech: má českou babičku, za kterou jako dítě poměrně často zajížděl do Zlína. Je tedy spíše s podivem, že jsme jej u nás doposud neměli příležitost slyšet.
Svůj festivalový recitál sestavil Fray výhradně z děl romantických autorů. První polovinu věnoval tvorbě Fryderyka Chopina. Festivalovému publiku nabídl jeho Nokturna Es dur op. 9/2, c moll op. 48/1 a fis moll op. 48/2, Mazurku cis moll op. 63/3, Impromptu Ges dur op. 51, Valčík As dur op. 69/1 a Polonézu-fantazii op. 61. Jedná se o výběr z Chopinových skladeb, které Fray vydal počátkem letošního roku na CD u firmy Erato. Kritikové mluví o tomto CD v superlativech a posluchači v Rudolfinu se mohli přesvědčit, že jejich nadšení je zcela oprávněné. Fray hraje Chopina opravdu jedinečně – senzitivně, poeticky, barevně, měkce, zpěvně a přitom úplně přirozeně a samozřejmě. Jeho pojetí je zvláštní a zvláštním způsobem krásné: jako by pianista stavěl hudbu z barevných ploch, ze kterých se tu a tam jako z tajemných mlh vynoří něžné kantilény. Ona zvláštní rozplývavá barevnost s náznakovitými melodiemi mi po celou první polovinu Frayova recitálu neustále evokovala chvějivé barevné kouzlo impresionistických obrazů.
Fray vypadá na pódiu (ve ztemnělém sále, jen s minimálním osvětlením) nesmírně introvertně a bezbranně. Sedí u nástroje na obyčejné židli s opěradlem a o to opěradlo se takřka po celou dobu naprosto neklavíristicky opírá, ba občas jako by na té židli téměř „pololežel“. Na pohled působí umělec dojmem, jako by si na klavíru preludoval či improvizoval jen sám pro sebe. A ani si nejsem moc jistý, nakolik při hře vnímá posluchače. I jeho chůze po pódiu je zvláštní, jakoby nejistá a nesmělá, a to, jak mu pokaždé při odchodu od klavíru vlál v ruce kapesník, bylo až dojemné.
Neméně poetická a zpěvná než hudba Chopinova byla ve Frayově podání Schumannova Noveleta č. 8 z opusu 21. Fray ji hrál v tempech nepatrně živějších, než bývá zvykem. Ale protože má výbornou, lehkou a „samozřejmou“ techniku, může si takováto tempa klidně dovolit.
Vrcholem pianistova recitálu se stalo závěrečných Sedm fantazií op. 116 Johannesa Brahmse. Hluboce osobní a intimní dílo stárnoucího skladatele přednesl Fray s takovým pochopením a prožitkem, jako by mu bylo ne šestatřicet, ale šestašedesát. Bylo to jedno z nejkrásnějších a nejpůsobivějších provedení tohoto Brahmsova opusu, jaké jsem kdy slyšel, a na to, jak nadpozemsky hrál Fray Intermezza z tohoto cyklu, nikdy nezapomenu. A určitě také nezapomenu na Frayovy neméně nadpozemské přídavky: volnou větu ze Schubertovy Sonáty A dur D 959, jednu z nejpodivuhodnějších a nejmelancholičtějších skladatelových sonátových vět vůbec, a Bachovu chorální předehru „Nun kommʼ der Heiden Heiland“ s tajuplnými basovými kroky v levé ruce. Festivalové publikum (Rudolfinum bylo vyprodané do posledního místa) bylo natolik vtaženo do Frayova magického světa a poslouchalo natolik soustředěně, že dokonce téměř ani nekašlalo. A pokud posluchači neodměnili Fraye potleskem vstoje, nebylo to určitě proto, že by si ho Fray nezasloužil, ale proto, že po takovém zážitku by takováhle „pocta“ působila ordinérně. Moc bych si přál, abychom Davida Fraye slyšeli v Praze brzy znovu.
