Ve čtvrtek 18. 5. 2023, v den stého výročí zahájení pravidelného vysílání československého rozhlasu, náleželo festivalové podium Pražského jara ve Smetanově síni Obecního domu v Praze Symfonickému orchestru Českého rozhlasu. Jeho dějiny jsou v podstatě dějinami československého a českého rozhlasu. Proto byla k festivalovému vystoupení dnes již jediného českého rozhlasového symfonického orchestru upřena adekvátní pozornost. Zvláště, když byl k dirigentskému pultu povolán německý dirigent střední generace Cornelius Meister, hudební ředitel největší německé operní scény ve Stuttgartu, který dříve strávil řadu let v čele rozhlasových symfoniků ve Vídni. Jeho jméno bohužel stále nemá v našich končinách zasloužený zvuk a renomé.
Mladíčka s výrazným nosem jsem poprvé viděl a slyšel kolem roku 2000 v Heidelbergu, kde začínal svou kariéru. Na programu byla tehdy Dvořákova Šestá symfonie D dur op. 60. Jak jsem po letech pochopil, nebyl to žádný dramaturgický exces, ale projev Meisterova hlubokého zájmu o českou hudbu 19. a 20. století. Když se stal ve Vídni šéfdirigentem Rozhlasového symfonického orchestru ORF, vedle děl Janáčkových nastudoval všechny Dvořákovy symfonické básně podle Erbena a fantasticky uvedl a naštěstí i zvukově zaznamenal kantátu Svatební košile. Ve Vídni však hannoverský rodák Meister především bojoval za Martinů a do programu koncertů vídeňských rozhlasových symfoniků prosadil všechny Martinů symfonie, které rovněž studiově nahrál (uvědomme si prosím, že pro vídeňské publikum Martinů rozhodně není mainstreamovým autorem!). Proto si mohl dovolit na Pražském jaru dirigovat Martinů První symfonii zpaměti. Ostatně jen před několika týdny byla zveřejněna Meisterova nová nahrávka Martinů oper Veselohra na mostě a Slzy nože se stuttgartským operním ansámblem. Cornelius Meister má zkrátka jako několik jeho slavných předchůdců a současníků, z nichž jmenuji alespoň Charlese Mackerrase, Johna Eliota Gardinera, bratry Fischerovy nebo Nikolause Harnoncourta, „cestovní pas“ na českou hudbu, kterou miluje a s nadšením uvádí. Na jeho debutovém vystoupení na Pražském jaru to nebylo možno přeslechnout.
Úvodem večera zazněla ouvertura německého romantika Heinricha Marschnera k opeře Hans Heiling (Jan Svatoš) (1833). Dokonalý dramaturgický tah: v české (böhmisch) opeře hrají důležitou roli Svatošské skály na Ohři u Karlových Varů, podobně jako ve Weberově Čarostřelci (1821) Vlčí sluj kdesi na Chebsku. Bohužel s dramaturgickou rafinovaností nekorespondovalo spíše povrchní a rytmicky zatěžkané provedení, jemuž chyběla preciznější artikulace. Až příliš bylo z uvedení Marschnerovy předehry znát, jak je dnes tento repertoár na hranici pozdního klasicismu a raného hudebního romantismu rozhlasovému orchestru vzdálen. Romanticky neznamená ztěžka. Německé rozhlasové orchestry by nám v tomto repertoáru, který se s odsunem německého obyvatelstva v podstatě vytratil z českých operních scén a koncertních podií, udělily jinou lekci. Narozeninový koncert tedy započal poněkud rozpačitě. Zvláště když se do sálu po předehře stále ještě trousilo VIP publikum.
Druhou kompozicí večera bylo kanonické dílo české koncertantní literatury, Dvořákův Houslový koncert a moll op. 53. Sólového partu se ujal Jan Mráček, koncertní mistr České filharmonie, který v krátkém rozmezí několika týdnů představil pražskému publiku své aktuální pojetí hned dvou pilířů české houslové literatury s doprovodem orchestru. V únoru to byla v abonentních koncertech České filharmonie pod Gardinerovou taktovkou famózně nastudovaná Sukova Fantasie. Na Pražském jaru pak houslový koncert Sukova učitele a tchána Dvořáka. Mráčkovo pojetí rafinovaně osciluje mezi slovansky vřelým lyrickým podáním a virtuózním uchopením partitury, která v posledních letech slaví návrat na světová podia v nastudování Mráčkových zahraničních vrstevníků a konkurentů (naposledy například Hilary Hahn). Mráčkovo pojetí není zbytečně interpretačně zatěžkané a nečiní z Dvořákova koncertu filozofující pandán k Beethovenovi a Brahmsovi, ale spíše pokračování tradice Mendelssohnovy a Schumannovy. Druhé větě tak v Mráčkově podání dominuje spíše cudná lyrika než existenciální exprese. Akustika Smetanovy síně není ale právě posluchačsky příznivá, takže leccos z Mráčkových fines zanikalo v sále, ale naštěstí je to slyšitelné v dostupném rozhlasovém záznamu. Například jeho delikátně odměřená glissanda v první větě. Bohužel se nedalo přeslechnout, že se Meisterovi nepodařilo inspirovat orchestr k sofistikovanějšímu a propracovanějšímu orchestrálnímu doprovodu. Nenudil jsem se při poslechu orchestrálního doprovodu repertoárového díla jen já, ale zjevně i někteří orchestrální hráči. O to více imponovalo Mráčkovo suverénní nasazení, které nakonec ve třetí větě strhlo i orchestr. S podiem a aplaudujícím publikem se sólista rozloučil, jak je jeho zvykem, virtuózním přídavkem – Paganiniho Variacemi Nel cor più non mi sento, s nimiž Mráčkovi v posledním taktu „vypomohl“ koncertní mistr SOČR Vlastimil Kobrle.
Po pauze na podium Smetanovy síně nastoupil úplně jiný orchestr, což nebylo možno přeslechnout od prvních taktů Martinů První symfonie. SOČR najednou zúročil všechny své letité zkušenosti s Martinů symfonickou a orchestrální tvorbou, v posledních letech rozvíjené a kypřené Vladimírem Válkem či Tomášem Netopilem. Permanentní synkopy, které činí zahraničním orchestrům obvykle nesnáze, nejsou pro rozhlasové symfoniky problémem. Ostřejší rytmická akcentace proměnila scherzo druhé věty v pulzující perpetuum mobile. A nezapomenutelný byl i výkon žestové sekce v krajních větách, zvláště v hymnickém finále. Jednoho hráče je třeba zmínit jmenovitě – hobojistu Lukáše Pavlíčka, který se hobojových pasáží ujal s vizuálně nakažlivým gustem a dojemným nadšením. Meisterova kreace v Martinů mě nadchla. A SOČR dokázal, že Martinů rozumí a dokáže jej objektivně zahrát na bezkonkurenční úrovni. Škoda jen, že s tímto entuziasmem neúčinkoval již v první polovině večera. A škoda, že ji rušilo i neukázněné publikum, rozjařené rozhlasovými oslavami. Nadšení je však na místě: vždyť československý a český rozhlas je věrným partnerem a druhem Pražského jara od jeho prvního ročníku. Nebýt rozhlasu, nebylo by zvukové paměti Pražského jara. A nebýt rozhlasového symfonické orchestru, bylo by festivalové publikum o skvělé nastudování Martinů První symfonie chudší. Jen jsem přeslechl, kdyže opět přijede Cornelius Meister?
