Jedenatřicetiletý japonský dirigent Chuhei Iwasaki, který se festivalovému publiku představil 30. května 2018 ve Smetanově síni Obecního domu na koncertě nazvaném Debut Pražského jara, žije od roku 2007, tedy více než deset let, v České republice. Dirigování studoval na Pražské konzervatoři a poté na AMU a k české hudbě má natolik vřelý vztah, že si pro své pražskojarní debutové vystoupení s Filharmonií Hradec Králové vybral výhradně skladby českých autorů.
V úvodu večera zazněla Hudba pro Prahu 1968 od Karla Husy. Skladatel, který prožil větší část svého života v exilu ve Spojených státech, v ní reagoval na okupaci Československa v srpnu roku 1968. Zatímco v zahraničí vzbudilo toto dílo okamžitě velkou pozornost, v Československu bylo poprvé provedeno teprve v roce 1990.
Už v první větě (Introdukce a fanfára), začínající náznakem husitského chorálu v bicích a přízračnou stylizací ptačího zpěvu, vybudoval Iwasaki gradační oblouk, při kterém mrazilo v zádech. A napětí v pomalé velkolepé gradaci v následující větě (Aria) bylo téměř až k nevydýchání. Třetí věta (Interludium) je určená bicím a dirigent z ní vytvořil depresivní dramatický obraz, vystavěný opět jako jeden oblouk s děsivou gradací v samém závěru. Pokud se Iwasaki v prvních třech větách představil jako zkušený architekt a budoval každou jednotlivou větu v samostatném velkém gradačním oblouku, pak hlavní vrchol celého díla si ponechal až pro větu finální, nazvanou Toccata a chorál, v níž husitský chorál, uvedený nejprve v tympánech a posléze celým orchestrem, gradoval až k samému závěru s naléhavostí tak drtivou, že by ji už asi nebylo možné dále stupňovat.
Odlehčení po závažné Husově kompozici přinesl následující neoklasicistní Klavírní koncert č. 2 Pavla Bořkovce. Sólového partu se v něm ujal pětadvacetiletý Marek Kozák, který mj. získal před dvěma lety druhou cenu na soutěži Pražského jara a nedlouho předtím se probojoval do semifinále proslulé varšavské Chopinovy soutěže.
Marka Kozáka jsem slyšel poprvé v roce 2003 na ostravské soutěži Pro Bohemia. Bylo mu deset let a už tehdy mne zaujalo, s jakou opravdovostí a málem až dospěláckou zodpovědností přistupoval ke klavírní interpretaci. Dokonce v té době i komponoval, a to natolik zajímavě, že na oné soutěži získal za provedení své skladby zvláštní cenu poroty.
Bořkovcův 2. klavírní koncert se téměř nehraje, takže Marek Kozák si zaslouží obdiv už jen proto, že ho vůbec nastudoval. Daleko větší uznání si ovšem zaslouží za to, jak ho zahrál a jak pečlivě se na své pražskojarní vystoupení připravil. V první větě (jemně okořeněné Bohuslavem Martinů a jazzovými názvuky) fascinoval skvělým rytmem a výbornou technikou, ve druhé větě předvedl svou krásnou kantilénu (kouzelný vstup klavíru po dechových nástrojích hned v úvodu). Neméně rytmická než první věta byla i vtipná věta finální s úsměvnými „sršatými“ momenty (a opět s nepřeslechnutelnými martinůovskými názvuky). Přestože Marek Kozák hrál Bořkovcův Klavírní koncert pravděpodobně poprvé, působil u nástroje obdivuhodně uvolněně, koncentrovaně a vyrovnaně, bez sebemenšího náznaku nervozity nebo neklidu.
Orchestr nemá v Bořkovcově Klavírním koncertu roli pouhého doprovodu, ale je sólistovi rovnocenným partnerem. A Chuhei Iwasaki toho dokázal náležitě využít – Filharmonie Hradec Králové hrála pod jeho vedením velmi inspirovaně a barvitě. Zasloužený a mimořádně velký aplaus po posledních tónech finální věty přivedl Marka Kozáka znovu ke klavíru. Jako přídavek zahrál Smetanovu Poetickou polku g moll – neobyčejně tanečně, se zajímavými protihlasy v levé ruce.
Druhá polovina koncertu patřila Dvořákově Symfonii č. 5 F dur op. 76. V obou skladbách před přestávkou nadchla královéhradecká filharmonie posluchače svým barvitým šťavnatým zvukem a Chuhei Iwasaki svým temperamentním projevem. Dvořákova Pátá pak otevřela interpretům prostor, aby se barvitý zvuk orchestru i dirigentův temperament uplatnily v plné míře. Už samotný začátek první věty se svižným nástupem klarinetů a posléze fléten naznačil, že se bude jednat o výjimečné provedení. Chuhei Iwasaki pojal rychlé věty ve značně živých tempech a dirigoval s viditelným zápalem a s ohromným osobním nasazením – i když spíše než o dirigování bych v tomto případě měl mluvit o baletní kreaci. Bylo zřejmé, že Iwasaki prožívá hudbu celým tělem, že své síly vůbec nešetří – a hlavně že ho to těší. Téměř neuvěřitelných barev dosahoval tím, že nepřeslechnutelně a nepřehlédnutelně preferoval dechové nástroje a využil každé sebemenší možnosti, kdy je mohl „vytáhnout“. Orchestr mu zjevně dělal pomyšlení a filharmonické dechy se tu předvedly v plné parádě. Dvořákova Pátá byla v Iwasakiho pojetí tak barvitá a živá a dělo se v ní tolik zajímavého, že jsem ji málem vnímal jako operní představení. Obecenstvo ocenilo toto jedinečné provedení nebývale intenzívním aplausem. Trval tak dlouho, že nakonec sám dirigent, viditelně fyzicky vyčerpaný, musel dát hráčům pokyn k odchodu z pódia.
Bude-li se mluvit o zvláště vydařených koncertech letošního Pražského jara, určitě mezi nimi nebude chybět Chuhei Iwasaki a Marek Kozák s Filharmonií Hradec Králové.
