Víkend komorní hudby Pražského jara měl letos mimořádně kvalitní zarámování. V pátek 20. května jej otevřela ve Dvořákově síni Rudolfina Martina Janková a v neděli jej uzavřel na témže místě Ivan Ženatý. Dvě silné osobnosti české hudby, které působí v cizině. Sopranistku doprovázel Švýcar Gérard Wyss, houslistu Američanka Sandra Shapiro.
Ivan Ženatý patří mezi českou houslovou špičku už přinejmenším dvacet let. Jeho interpretační filozofie, způsob hry a názory se odlišují od generace mladých houslistů, kteří se etablovali přibližně po roce 2005. Ženatého hra jistě souzní se současností, zároveň je ale pevně zakořeněn v minulém století a sympatické je, že se za to nijak nestydí. Jaký byl jeho recitál? Specifickým déjà vu. Vrátilo mě to do doby, kdy jsem slyšel houslisty jako byli David Oistrach či Josef Suk a do 80. let, kdy jsem se poprvé setkal s hrou Ivana Ženatého, jež sice prošla vývojem (mám pocit, že hlavně v pravé ruce), ale v základech je stále stejně kvalitní. (Je dobře, že je u nás ještě několik houslistů, kteří jsou mostem mezi 20. a 21. stoletím!) S oběma geniálními houslisty jej mnohé pojí, ale zároveň je naštěstí svůj. Dnešní doba i zkušenosti z ciziny jej ovlivnily v kategoriích styl, práce s detaily, racionalita, vibrato ad.
První číslem recitálu byly Tři romance op. 22 Clary Schumann, dílko, které se hraje v cizině podstatně více nežli u nás. Na rozdíl od tónově plnokrevného pojetí Isabelly Faust nebo Lisy Batiashvili je český houslista hraje decentně, zasněně, vlastně salonně, s okouzlující noblesou a velmi lehkým smyčcem, který bych přál leckterému českému houslistovi. Jeho Clara Schumann měla zvláštní fluidum.
Hudba Bohuslava Martinů je mu přirozeně blízká, takže provedení Třetí sonáty H 303 bylo v podstatě jedničkové. K naplnění mého ideálu bych přivítal šťavnatější tón, který slýchávám v provedeních hudby Martinů například od Julie Fischer. Nicméně poslouchat Martinů mi přineslo hodně potěšení. Speciálně musím zmínit finální větu, jejíž Lento mělo tak nádhernou kantabilitu a intimní vřelost a Allegro takovou gradaci, jakou jsem dosud neslyšel.
Pro mě nečekaně byla vrcholem večera Beethovenova Sonáta A dur „Kreutzerova, op. 47. Přiznávám, že v Beethovenových houslových sonátách je mi sympatické hledačství, v rámci obecných stylových hranic svobodný pohled na autograf. Je to jeden z důvodů, proč mě kdysi zaujalo pojetí Anne-Sophie Mutter. Pan Ženatý je sice podstatně tradičnější, tónově decentnější, ale občas i on překvapil detaily v agogice, frázování, tempu (tempo Presta bylo v rámci celku logické, pro mě až příliš klidné…). Beethoven měl pevnou strukturu a druhá věta byla přímo referenční… Klavíristka Sandra Shapiro hrála téměř bezchybně a souznění s houslistou bylo dokonalé, ale v současnosti i v minulosti jsem slyšel už kvalitnější, občas i geniální, klavírní partnery houslistů. S nadšeným festivalovým publikem se umělci rozloučili dvěma přídavky – Dvořákem a Schumannem.
