Přehlídka skladatelského odkazu Antonia Vivaldiho v režii Lednicko-valtického hudebního festivalu se pomalu ale jistě blíží do finále. Ještě předtím, než však šestý ročník vyvrcholí operním představením Il Farnace a definitivně se uzavře koncertem houslisty Fabia Biondiho a souboru Europa Galante, měli návštěvnici festivalu možnost zavítat v sobotu 9. října do lednického kostela sv. Jakuba Staršího a poslechnout si nejen houslové koncerty či koncert pro violu d’amore, ale také vybrané árie z Vivaldiho díla či jeho Stabat Mater. O provedení se postaral renomovaný ansámbl Accademia Bizantina pod vedením Alessandra Tampieriho, zpěvu se chopila neméně ikonická kontraaltistka Delphine Galou.
Pátý večer festivalu (šestý, počítáme-li vídeňský Prolog) zahájil Vivaldiho Koncert pro smyčce g moll RV 152 – relativně drobné, avšak kompozičně pestré dílo, jehož první věta Allegro molto si od publika dokonce vysloužila nečekaný potlesk. Již tato úvodní skladba nastínila, jakým směrem se interpretace tělesa Accademia Bizantina bude ubírat i v následujících skladbách – dravé, energické uchopení faktury s jasnou preferencí rychlejších temp a ostrých dynamických kontrastů tvořilo středobod Tampieriho práce s barvou, tempem i výrazem. Ne že by snad provedení chyběla něha či křehkost – ostatně o tom, jak sladké hudební plochy dokáže orchestr vytvořit se mohli posluchači přesvědčit již ve druhé větě Andante molto e sempre pianissimo – avšak nejpůsobivěji jejich hra působila, když otěže interpretce převzal vrozený italský temperament. Koneckonců sám Tampieri v programovém textu přiznává: „Máme rádi více zvuku. Možná někdy na úkor elegance, ale výsledkem je ztělesnění života.“ Dle mého však o ztrátě elegance nemůže být vůbec řeč, jak potvrdila třetí věta koncertu Allegro molto. Navzdory živelnému nastudování neztrácela hudba nic ze své lehkosti a průzračnosti.
Kontraaltistka Delphine Galou, která po úvodním koncertu navázala antifonou Filiae maestae Jerusalem RV 638, nespolupracuje s ansámblem Accademia Bizantina poprvé, a to platí nejen ve světovém měřítku, ale i na půdě České republiky – například před čtyřmi lety měli návštěvníci festivalu Moravský podzim možnost poslechnout si Delphine Galou s Accademia Bizantina při interpretaci skladeb 17. a 18. století v brněnském Besedním domě v rámci 49. ročníku s podtitulem Revoluce. Tato dlouholetá spolupráce má za následek nejen množství rozličných koncertů, ale především vzájemné interpretační porozumění, které na jedné straně vede k výrazově bohatému ansámblu, který citlivě anticipuje zpěvní hlas a vede s ním hudební dialog, a na straně druhé k emočně nabitým pěveckým výkonům Delphine Galou, která se může plně spolehnout na oporu orchestru. Zpěvaččino vedení melodie je jasné, elegantní a bez přehnaného zdobení, které se většinou objevuje pouze ve vyhrocených okamžicích skladeb, tam také zpěvačka záměrně „zdrsnila“ svoji jinak měkkou barvu hlasu.
Velkým lákadlem večera byl Koncert pro violu d’amore RV 394, ve které Tampieri předvedl nebývalou interpretační finesu a samotný přechod z houslí na violu d’amore a zpět se na jeho intonaci nijak neprojevil. (Viola se od houslí liší nejen počtem strun, ale rovněž menzurou, a s tím související jinou vzdáleností mezi jednotlivými tóny a půltóny.) Výtečná byla také kadence s výraznými orientálními vlivy přímo z Tampieriho pera. Dynamicky orchestr opět osciloval mezi kontrastním piano a forte a v kritických místech dával prostor sólistovi. Co si však zaslouží obzvláštní pochvalu je basso continuo a jeho zpracování – nezřídka se stává, že se hudebníci z continuové sekce svého „místa na výsluní“ nedočkají. Loutny, theorby či arciloutny tak zcela zaniknou a mnohdy se ani jiné, z dynamického hlediska mnohem průbojnější nástroje, „nevyloupnou“ z hudební faktury. Zde však loutna v interpretaci Tiziana Bagnatiho dostala zásadní postavení a bylo s ní nakládáno účelně a tak, aby barevně i dynamicky vynikla. Ostatně i tohle potvrzují Tampieriho slova v programovém textu, kde tvrdí, že italské pojetí Vivaldiho je charakteristické velkou citlivostí k detailům a jemným barevným odstínům.
Následně zazněly ještě árie Nil arma, nil bella a Agitata infido flatu ze skladatelova jediného dochovaného oratoria Juditha triumphans RV 644, Koncert pro smyčce B dur RV 167, Koncert pro housle e moll RV 279, op. 4 č. 2 ze sbírky „La Stravaganza“, a Vivaldiho Stabat Mater, které se stalo závěrečným dílem večera. Právě zde se spojily nejlepší aspekty interpretace orchestru i zpěvačky – cit pro výraz, pedantská práce s barvou v závislosti na momentálním afektu, promyšlené frázování či vhodně zvolená dynamika, to vše zde bylo přítomno. (Stejně jako poněkud rychlejší části Largo či Adagio. Je však třeba si uvědomit, že v době vzniku skladeb se ještě nejednalo o tempová označení v dnešním slova smyslu, a tak poněkud svižnější provedení ničemu nevadí.)
Nejen výběrem skladeb, který zahrnoval houslové koncerty, dílo pro violu d’amour či vhodně zvolené árie, ale také bezchybným nastudováním, a především citem pro detail se koncert ansámblu Accademia Bizantina a zpěvačky Delphine Galou zařadil dle mého k dosavadním vrcholům festivalu a společně se zahajovacím koncertem utvořil mimo jiné pozoruhodnou dramaturgickou linku tohoto ročníku. A závěrečné vyústění se již nezadržitelně blíží.
