Přestože covid kulturním aktivitám nijak zvlášť nepřeje, bylo Rudolfinum při zahajovacím koncertu 125. sezóny České filharmonie (23. září 2020) zaplněné více než obdivuhodně. Sólistou večera byl totiž Daniil Trifonov, jeden z nejslavnějších a nejosobitějších současných pianistů.
Po úvodním slovu generálního ředitele ČF Davida Marečka a ministra kultury Lubomíra Zaorálka (oba pánové mluvili spatra, lidsky a sympaticky stručně) zazněl Koncert pro klavír, trubku a smyčcový orchestr č. 1 c moll op. 35 Dmitrije Šostakoviče. Pod taktovkou šéfdirigenta ČF Semjona Byčkova v něm spolu s Daniilem Trifonovem a Českou filharmonií vystoupila dvaadvacetiletá rakouská trumpetistka Selina Ott, jejíž životopis začíná informací, že se v roce 2018 stala první ženou v sedmdesátileté historii proslulé mnichovské mezinárodní hudební soutěže ARD, která získala první cenu.
Trifonov má fantastickou, naprosto bezproblémovou techniku, neskutečně bohatý úhozový rejstřík a navíc – či především – ohromnou tvůrčí fantazii. Rychlé věty hrál v takových tempech a s takovou a jiskrou, jako by mezi ním a klavírem docházelo k permanentním elektrickým výbojům. Na druhé straně jsme ale od něho mohli slyšet i partie, kde mu zněl klavír nadzemsky a snově. Přiznávám, že jsem tento Šostakovičův koncert vždycky vnímal spíš jako dílo značně odlehčené. Je v něm nespočet humorných momentů (včetně groteskních citací známých melodií) a v některých místech se posluchač neubrání úsměvu. Pianista však – a to bylo opravdu fascinující – objevil v tomto díle spoustu míst, která vyzněla přímo démonicky. Nikdy jsem v tomto Šostakovičově koncertu nic takového neslyšel a ani bych v něm nic takového nehledal. Trifonov zkrátka není „jen“ klavírista, ale neuvěřitelný přírodní úkaz, a ať hraje cokoli, posluchač vždycky nakonec zůstane sedět v úžasu a s otevřenou pusou. Selina Ott hrála na trubku hezky, kultivovaně, a tam, kde měla sólo, jsme si mohli její umění naplno vychutnat. Kde ovšem hrála spolu s Trifonovem, neměla nejmenší šanci se prosadit. Podobně na tom byl i orchestr. Přestože odvedl velmi kvalitní výkon, Trifonov dokázal veškerou pozornost strhnout jen na sebe – a to naprosto samozřejmě, přirozeně a bez jakékoli okázalosti. Obecenstvo jej pochopitelně ocenilo potleskem vstoje. A já jsem jen litoval, že pianista nemohl – s ohledem na trumpetistku – přidat něco sólového.
Pokud byl orchestr v Šostakovičovi trochu upozaděn, pak ve Dvořákově Symfonii č. 8 G dur op. 88, jež zazněla po přestávce, měl příležitost naplno předvést své kvality. A této možnosti využil víc než bohatě: okouzlil a nadchl působivým přeléváním nálad a barev, smělými a pevně modelovanými gradacemi, skvěle propracovanou dynamikou, dokonale vystavěnou architekturou i zajímavě vedenými protihlasy, které si dirigent dokázal „vytáhnout“ z orchestru bezpečně, přesvědčivě a v pravý čas. Známou skutečností je, že Česká filharmonie má výborné smyčce, a tento večer jsem ocenil nejen zvukovou měkkost houslové sekce, ale i sametovou hebkost viol, violoncell a kontrabasů. Nemenší obdiv si ale zaslouží i filharmonické dechy. V této Dvořákově symfonii mají dechové nástroje mimořádně významnou úlohu, přičemž zvlášť důležitou roli přidělil skladatel flétně. A flétny opravdu excelovaly – první flétnistku Andreu Rysovou vyvolal dirigent dokonce hned na samém začátku děkování. Semjon Byčkov vedl orchestr po celý večer velice hezky, zřetelně a spolehlivě a on i orchestr byli po právu také odměněni standing ovation. Není pochyb o tom, že Česká filharmonie je v dobrých rukou a že se máme v této sezóně na co těšit.
