V pondělí 11. prosince vystoupil v Ostravě ruský pianista Denis Kozhukhin. Rodáka z Nižného Novgorodu, který před sedmi lety zvítězil v soutěži královny Alžběty v Bruselu, předchází pověst jednoho z nejlepších klavíristů své generace. Na programu byly skladby Georga Friedricha Händela, Johannese Brahmse, Bély Bartóka, Clauda Debussyho a George Gershwina.
Cyklus klavírních recitálů Janáčkovy filharmonie v této sezoně přivádí do Ostravy přední světové pianisty. O tom, že mezi ně patří Denis Kozhukhin, není příliš pochyb. Klavírista v ostravském Domě kultury začal Suitou sv. 1 č. 7 g moll HWV 432 Georga Friedricha Händela. Pasáže s melodickými ozdobami zahrál s patřičnou brilancí a lehkostí, která svědčila o historicky poučené interpretaci. Rychlejší části suity měly skvělou rytmickou pregnanci a tektonický tah, v Sarabandě naopak pianista vymodeloval krásně klenutou kantilénu.
Kozhukhin letos v únoru vydal CD s baladami a fantaziemi Johannese Brahmse, kde se ukázal jako invenční tlumočník emocionálně hluboké hudby tohoto romantického skladatele. Z Brahmsova klavírního díla pianista zahrál Tři intermezza op. 117, které upoutaly procítěností frází, krásným tónem, jitřivou agogikou a přitlumenou dynamikou. Kozhukhinův Brahms byl poetickou meditací plnou nádherných myšlenek.
Své technické mistrovství měl příležitost ukázat v následujícím díle Szabadban Bély Bartóka. Pět kusů pro klavír patří k progresivní linii hudby 20. století: důkladnou znalost folkloru a modality zde Bartók přetavil do zvukomalebně mistrných obrázků, které evokují dějové situace, ovšem s využitím moderních vyjadřovacích prostředků včetně clusterů a atonality. V interpretačně nesnadném díle prokázal Kozhukhin mimořádné technické kvality, ale i cit pro vystižení psychologické kresby (v částech Hudba v noci a Honička).
Dva sešity Preludií Clauda Debussyho patří k pilířům impresionistické klavírní literatury, Kozhukhin zahrál v Ostravě kompletní první díl. Náročný úkol nezůstal úplně bez problémů: jeho snaha najít nejsytější plastiku a nejcitlivější diferenciaci nálad se v některých preludiích poněkud míjela účinkem, barevností upoutal zejména v Potopené katedrále a závěrečných Kejklířích. Možná by bylo bývalo smysluplnější představit z prvního dílu jen výběr.
V závěru ruský pianista doslova oslnil Rapsodií v modrém. Přiznám se, že takto jsem Gershwinovu slavnou skladbu – ono leporelo jazzových barev a vůní – ještě zahrát neslyšel. Především je třeba vyzdvihnout téměř sonátovou výstavbu, s níž Kozhukhin Rapsodii stmelil a vykroužil. Přitom se nebál rytmické rozmanitosti, jazzových akcentů a houpavého tempa, jež potěšily stylově perfektním pojetím. Recitál ukázal, že třicetiletý pianista rozhodně patří do první klavírní ligy, jeho hra je nesmírně flexibilní, hudebně inteligentní a charismatická. Jako ryba ve vodě je v interpretaci všech hudebních slohů, které toho večera zazněly. Jedinou výtkou je časová rozvleklost více než dvouhodinového koncertu, který byl posluchačsky dosti náročný. V případě takového interpreta, jakým je Denis Kozhukhin, však lze učinit výjimku.
