Vlastně to není tak dávno, kdy jsme psali o inauguračním koncertu Kaspara Zehndera jako šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie , a už píšeme o jeho posledním koncertu v této roli. Od příští sezony bude šéfem PKF Jakub Hrůša – i když se tato změna nabízela a důvody pro ni jsou racionální, doufejme, že talentovaného Kaspara Zehndera s tímto orchestrem v Praze ještě uslyšíme. Jeho zatím posledním slovem po třech šéfovských letech byl závěrečný koncert 14. sezony PKF 21. dubna v Rudolfinu. Měl podtitul „Koncerty pro kvartet a Jarní symfonie“. Provést vedle sebe oba koncerty „se sólovým smyčcovým kvartetem“ se nabízí kvůli obsazení i kvůli blízkosti stylu. Koncert pro smyčcový kvartet a dechy Ervína Schulhoffa a Koncert pro smyčcový kvartet s orchestrem Bohuslava Martinů logicky a přirozeně patří k sobě. Nejsou to nejvděčnější skladby svých tvůrců a u obou vyzněla nejvýrazněji vtipně odlehčená třetí věta. Zvuk hostujícího Talichova kvarteta se přirozeně pojil s orchestrem, ale byl dostatečně nosný i pro dlouhé „sólové“ pasáže. Je sympatické, jak se dirigent za svou koncepci dovedl postavit a nejít přitom po vnějším efektu. A platilo to i o druhé polovině koncertu. Schumann to v českém hudebním prostředí nemá lehké, podobně jako Brahms. Jako posluchači jsme všichni navyklí držet se toliko výrazných melodií, které ani u jednoho nenajdeme a ne každý dirigent dovede do těchto partitur proniknout tak, aby výsledek přesvědčil. Provedení První symfonie Roberta Schumanna „Jarní“ tentokrát patřilo k těm výjimečným: Díky rytmické přesnosti, radostné náladě a díky tomu, jak živě se podařilo rozehrát všechna drobná instrumentální sóla v partituře. Byla to v podstatě komorní hudba ve velkém obsazení a pro mnoho posluchačů zazněl Schumann nečekaně barevně a spontánně.
