V poslední době se vynořilo inscenací Dvořákovy Rusalky tolik, že se nedá zvládnout ani všechny objet. Jen tuto sezonu, mimo naše operní scény, pokud dobře počítám, uvedlo Rusalku jedenáct divadel. Pět jsem jich stihl, tři mě ještě čekají a dvě mi patrně utekly. Není zde nutno srovnávat, vesměs je všude cítit posun v době (pohádkový středověk je nahrazen 20. stoletím), ve stylu převažuje spíše naturalismus a expresionismus než pohádková lyrika a navíc se většinou opouští vodní říše, démonizuje se úloha Ježibaby a celek slouží jako tragická metafora o nestálosti a věrolomnosti člověka, potažmo pak o síle pokání a odpuštění.
Mezi tendencemi aktualizovat si našla vlastní místo inscenace Rusalky v Landestheater Detmold. Zde totiž režisér Jochen Biganzoli dílo přenesl do žhavé současnosti a bez ohledu na novoromantickou ambaláž Kvapilova textu i symbolickou rovinu příběhu vymyslel značně kuriózní koncepci. Tomuto režijnímu pojetí odpovídala i neorealistická dekorace a dnešní, ryze civilní, byť barevně i tvarově spíše extravagantní kostýmy (výprava: Stefan Morgenstern ).
Vodníkova říše je tady přísně konzervativní domov s přesně danými pravidly, kde se žije starosvětským životem. Lesní žínky jsou zde rovněž začleněny do této rodiny, režisér zrušil rozdíl mezi teritorii, ani les, ani jezírko zde nejsou přítomny, vše se odehrává v jakési kuchyni s obvyklým bíle natřeným nábytkem. Sousedkou je Ježibaba, která má do místnosti volný přístup. Žínky coby neposedné děti si váženou hlavu rodiny jen dobírají a vesele poskakují kolem stolu. Jediné, co vodníkovi zbylo coby vládci vodní říše, je trojzubec, který, jak se později ukáže, funguje i jako trestající nástroj. Rusalka vypadá jako stará panna v letech, tuctové květované šaty, nenalíčená, vlasy do drdolu, obličej hyzdí laciné brýle. Má ale jednu vášeň: vyžívá se v psaní e-mailů a vůbec jako posedlá surfuje po internetu. Už při prvních taktech předehry vyjde najevo, že si s princem dopisují a vyznávají lásku přes internet (na oponě se promítají na zvětšeném displeji princovy milostné tirády). Rusalka i svou známou árii o měsíčku vyťukává do klávesnice, s internetem manipuluje i coby bludička v posledním dějství.
Není ovšem zřejmé, že by tato vodníkova domácnost nepatřila do lidské společnosti, a proto není vůbec logická základní situace: rusalčina proměna v člověka. Ježibaba se také objeví coby bezdomovkyně s igelitkami a z jedné vytáhne jakousi láhev, jejíž obsah rusalku má proměnit v ženu a zároveň ji pro lidský sluch oněmit. Také ji trochu Ježibaba dá do pucu. Brýle jdou pryč, vlasy se rozpustí a pomůže i rtěnka.
Její idol – princ, dosti obézní, v černé rozepnuté košili, tedy s obnaženou hrudí, v džínách a s rozčepejřenou blonďatou kšticí vzadu na gumičku – po chvíli vtrhne do místnosti také se svým notebookem a začne psát. Záhy se tedy konečně s rusalkou setká a odvede ji s sebou. Ne ovšem na zámek, ale do jakési reklamní společnosti, jíž je zřejmě majitelem, a kde Rusalka posléze připravuje svatební hostinu (to by ovšem příslušelo služebnictvu). Kněžna je v mužském kalhotovém kostýmu, krémovém s úzkými černými proužky, tmavou kravatou a blonďatou parukou na „kluka“. Samozřejmě nechybí ani tmavé sluneční brýle. Má s sebou čtyři sekretářky nebo manažerky, pracuje zřejmě v byznysu přes obuv a její zaměstnankyně také Rusalce nabízejí na svatbu exkluzivní lodičky. S princem se domlouvá tato „cizí kněžna“ v klíčové scéně prostřednictvím mobilního telefonu. Vodník přichází na svatbu coby nezvaný host v černém a v závěru 2. dějství prince zastřelí. Jeho pomstychtivost nezná mezí, ve 3. dějství také oním trojzubcem provrtá hajného s kuchtíkem, aby tak pomstil zhrzenou Rusalku. Do úzkých se zcela dostala inscenace ve velkém závěrečném duetu. Princ je mrtvý, tím pádem veškerý text nemá logiku a Rusalka komunikuje zřejmě s jeho duchem opět přes internetovou obrazovku. Tenorista je nucen zpívat za scénou, včetně obtížného céčka, což samozřejmě není akusticky příliš vhodné.
Paradoxem ovšem bylo, že po hudební stránce neměla inscenace chybu. Řeklo by se: provinční divadlo – a dirigent Jörg Pitschmann dal přitom dílu, co jeho jest. Symphonisches Orchester des Landestheaters Detmold hrál přesně a soustředěně, výborný byl i sbor a sólisté byli rovněž zejména po pěvecké stránce výborní. Samozřejmě věkově ani vzhledem k představám lyrické pohádky příliš neodpovídali, ale proč by se nakonec brýlatá a už ne mladá Rusalka a tlustý princ do sebe nemohli zamilovat. Ona (Marianne Kienbaum-Nasrawi ) zvládala pěvecké fráze s citovou i dramatickou obsažností, on (Johannes Harten ) zas upoutával krásnou barvou hlasu a jeho pěvecké fráze se chvěly zvláštní citovou opalizací, podmaňovaly jak vygradovanou erotickou žádostivostí, tak vrozenou panovačností. Také vodník (Il Hong ) disponoval vřelým i vládychtivým tónem, Ježibaba (Evelyn Krahe ) přetékala sarkasmem a kněžna (Brigitte Bauma ) dala svým vystoupením, byť v extravagantním pojetí, ztrácejícím jakoukoliv logiku, neobyčejnou vehemenci a razanci. Doplňme ještě, že i trio lesních žínek (Ki Sun Kim, Mi Rae Choi, Rita Gmeiner ) bylo pěvecky i pohybově znamenité, rovněž tajemným i vábivým tónem svého hlasu zaujal lovec (Kevin Dickmann ) a také bufózní pár hajného (Markus Gruber ) a kuchtíka (Britta Strege ) do perfektní hudebnědramatické koncepce dirigenta plně zapadal. Takže Dvořákova hudba se k divákům dostala beze zbytku a všechny ty nehoráznosti s internetem a dalšími režijními „nápady“ dokázala doslova převálcovat. Už proto obecenstvo zřejmě nijak rozladěné nebylo. Tak už to na světě chodí.
