3729. Tolik dnů zbývalo ve čtvrtek 6. října 2022 do 31. března 2032, kdy si světová kulturní veřejnost připomene 300. výročí narození Franze Josepha Haydna. Italský dirigent a hráč na zobcovou a příčnou flétnu Giovanni Antonini stál v roce 2014 u zrodu projektu, který má tento haydnovský Advent zkrátit a zkrášlit nastudováními a následnými studiovými záznamy všech Haydnových symfonií. Ani pandemie covidu-19 nevzala italskému dirigentu, jeho souborům Il Giardino armonico a Basilejskému komornímu orchestru a skupině haydnovských badatelů chuť pokračovat v mnohaletém maratonu, který má v úplnosti oživit skladatelovo symfonické dílo, zpřítomnit jeho rozmanité kvality a definovat interpretační standardy pro 21. století. Zatím jsem tomuto projektu přihlížel a držel palce jen zpovzdálí a sledoval jej prostřednictvím dosud dvanácti vyprodukovaných hudebních nosičů s přibližnou třetinou Haydnova symfonického odkazu. První říjnový čtvrtek jsem si však nenechal ujít první z dvojice vídeňských abonentních koncertů koncertní řady Haydn 2032. Na programu večera v Brahmsově sále Vídeňského spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni byla trojice raných Haydnových symfonií a nejstarší ze tří dochovaných houslových koncertů, a to v Antoniniho nastudování a v podání Basilejského komorního orchestru hrajícího na dobové nástroje a jejich kopie.
Úvodem koncertu zazněla čtyřvětá Symfonie Es dur Hob. I:36 (před 1765), v níž doznívá estetika barokního concerta grosso a ohlašuje se styl autorova období Sturm und Drang. Mezi brilantní krajní věty s hornovými fanfárkami vložil Haydn pomalou větu (Adagio), v níž koncertantně rozmlouvají sólové housle (Baptiste Lopez) a violoncello (Christoph Dangel). A právě dialog sólových nástrojů byl dramaturgickým konceptem, který se vinul celým večerním programem. Rozprava obligátních houslí a violoncella na dynamicky kontrastním pozadí střídání soli a tutti v symfonii č. 36 byla jakousi předzvěstí Koncertu pro housle a orchestr C dur Hob VIIa:1 (1765), který autor zamýšlel pro svého prvního, také komponujícího houslistu Luigiho Tomasiniho. Na jeho místě vystoupil mladý ruský houslista vikingského vzezření, petrohradský rodák Dmitry Smirnov. Rusům patří do rukou smyčce a ne flinty, pomyslel jsem si, když na podium vcházel mladý šoumen, nositel 2. ceny loňské soutěže ARD. Haydnova stručného dvacetiminutového koncertu s doprovodem smyčců se zhostil na výbornou, sebevědomě střídal sólovou exhibici s introvertním zahleděním pomalé věty. S expresivním Antonimim dokonale držel krok, aniž by ztrácel kontakt s orchestrálními hráči. Ruskou houslovou školu mám spojenu s romantickým repertoárem. Jak vidno, dokáže však vychovat i hráče otevřené principům poučené interpretace staré hudby, zvláště když si projdu západoevropskými školami.
Druhá polovina večera náležela dalším symfoniím s obligátní rolí violoncella v pomalé větě. Nejprve zazněla třívětá Symfonie B dur Hob. I:16 s nádherně zdobenou violoncellovou kantilénou ve II. větě Andante. To nejlepší ale přišlo na konec, když zazněla čtyřvětá Symfonie D dur Hob. I:13. Virtuózní krajní věty nezapřou Haydnovu zálibu v lesních rozích a jeho obdiv k hamburskému Bachovi Carlu Philippu. V pomalé větě, a zvláště v triu menuetu, se k obligátnímu violoncellu a houslím připojila i sólová flétna (Marco Brolli), a celé dílo tak nabylo zvukové plnosti a instrumentální komplexnosti klasické symfonie. Pomalá věta symfonie s violoncellovým sólem má dimenze violoncellového koncertu, a proto si violoncellista vysloužil aplaus již po druhé větě. Poučené vídeňské publikum vědělo, že by tomu tak bylo i v době Haydnově bez ohledu na romantické manýry posvátného mlčení mezi jednotlivými symfonickými větami. Publikum se báječně bavilo, dávalo o sobě spokojeně znát již v první polovině večera, a vůbec si nenechalo vzít radost z poslechu méně známých Haydnových symfonií z raných eisenstadtských let. Komu bylo mnoho dáno, od toho lze mnoho očekávat. Haydnovi, Antoninimu a hráčům Basilejského komorního orchestru bylo naděleno měrou vrchovatou. Jsou pravými nástupci haydnovských odborníků Brüggena, Dorátiho, Harnoncourta či Hogwooda.
