První koncert souboru „die reihe“ se ve vídeňském Konzerthausu uskutečnil 22. března 1959. Tomuto pro soubor slavnostnímu okamžiku předcházelo hraní po různých kavárnách, restauracích, sklepních prostorech, knihkupectvích a obchodu s koberci. Poptávka po nové hudbě byla velká, nicméně, jak to tak bývá, ti co by umění a zvláště současné umění měli podporovat, zůstávají uzavřeni v jistotách tradic a vymlouvají se, proč to nebo ono nejde. Nicméně, jak už se tolikrát ukázalo, dobrou věc a nadšení zabrzdit nelze.
Jeden ze zakládajících členů souboru Kurt Schwertsik se věhlasných kurzů v Darmstadtu zúčastnil už v roce 1955. O rok později jej následoval Friedrich Cerha. V roce 1958 se ke skupině přidala i Gertraud Cerha a po návratu do Vídně se všichni tři shodli na tom, že je třeba založit soubor, který by uváděl hudbu, která hýbe Darmstadtem a která se svým způsobem na další léta stala určující estetikou hudební tvorby ve Vídni. První koncerty se nesetkávaly s jednoznačným přijetím a úspěchem, mnohdy byly označeny jako skandální, ale osvícení recenzenti jako další doyen Nové hudby Lothar Knessl rozpoznali již od začátku kvalitu souboru a jeho potenciál. Mezinárodního uznání, po kterém následovaly pozvánky na účinkování v zahraničí se souboru dostalo na festivalu ISCM v roce 1961. Sehnat finance na cesty do zahraničí nebylo tak snadné a soubor musel paradoxně z těchto důvodů řadu pozvání odmítnout.
Na počátku šedesátých let se mu otevřela další možnost prezentace v prostorách Muzea 20. století a v sezoně 1978/1979 se díky novému vedení vrátil do Konzerthausu s velmi úspěšnou a dramaturgicky do detailu připravenou koncertní řadou „Wege in unsere Zeit“. Zatímco Friedrich Cerha reprezentoval Druhou vídeňskou školu, Kurt Schwertsik vnášel do dramaturgie anglosaský svět Johna Cage nebo hnutí Fluxus. V roce 1983 předal Friedrich Cerha vedení souboru Kurtu Schwertsikovi a HK Gruberovi.
První soubor pro novou hudbu se s posluchači rozloučil nostalgickým a skutečně dojemným koncertem v rámci Wien Modern dne 3. listopadu 2019. Na programu byla zařazena díla autorů nejoblíbenějších – Edgara Varése, Antona Weberna, Friedricha Cerhy, Kurta Schwertsika a pro odlehčení smutku nad odcházející legendou závěrečný Kurt Weill. Interpretace souboru „die reihe“ byla pod vedením Christiana Muthspiela a HK Grubera vynikající, precizní, muzikální, a především noblesní. Každý z uvedených autorů vyžaduje jiný druh interpretace a s tímto neměl soubor jakékoliv problémy. Musím se přiznat, že mě osobně rozlučkový koncert „die reihe“ dojal a že mi bylo upřímně líto, že svou činnost ať už z jakéhokoliv důvodu ukončil. V dnešní době sice existuje řada souborů specializujících se jen na současnou tvorbu, vznikají další a Bohu díky mají dnes podstatně lepší podmínky pro svou uměleckou práci.
Nicméně „die reihe“ byl první a dodnes je v profesionalitě jeho členů cítit prvotní nadšení jeho zakladatelů, jejich umělecký i lidský potenciál, radost z hudby, z objevování, zvědavost, poselství a potřeba posouvat věci dál, služba dobré moderní hudbě. Doufejme, že toto credo si vezmou za své i jejich následovníci. Mezi diváky seděli Friedrich Cerha (1926), Gertraud Cerha (1928), Lothar Knessl (1927) a Kurt Schwertsik (1935). Bylo dojemné vidět tyto legendy společně na jevišti, stále svěží, stále komponující a inspirující. Nezapomenutelný zážitek, důstojné rozloučení se souborem, který určil budoucnost nové hudby nejen ve Vídni.
Ensemble Kontrapunkte a Salon Souterrain
Přesně o týden později se v prostorách skleněného sálu Musikverein představil Ensemble Kontrapunkte, založený roku 1965 Peterem Keuschnigem. Projekt se uskutečnil ve spolupráci a za kurátorství Salonu Souterrain – nové vídeňské platformy Chateau Rouge. V duchu debaty Fifty-Fifty byly na koncertě stejnou měrou zastoupeny ženy a muži. Koncert otevřela skladba americké autorky Julie Wolfe singing in the dead of night (2008) pro sextet. Autorka se inspirovala bezesnými nocemi, temnotou, které přetavila v zajímavé zvuky a nástrojové kombinace, hudba skutečně fyzicky náročná pro posluchače i hudebníky. Příjemným osvěžením byl Morton Feldman a jeho Routine Investigations (1976) pro sextet. Feldmanova hudba prostě plyne, neklade si ambice, je, zní, neobtěžuje a kdo je jí otevřen, do toho může proniknout. Osobně se mi z celého koncertu líbila nejvíce skladba klasika minimal music Stevea Reicha Runner. Osmdesátiletý Reich se v ní drží své poetiky, ale už s nadhledem mistra.
Bohužel interpretace nebyla rytmicky přesná, bylo slyšet, že orchestr takovouto hudbu příliš nehraje. Čím průhlednější hudba, tím je slyšet sebemenší nepřesnost. To se týkalo svým způsobem i Feldmanova kousku, hlavně co se týče dynamiky. Většina souborů specializujících se na soudobou hudbu hraje většinou skladby dynamicky velmi silné a zvukově-technicky vynalézavé, většinou ale postrádající obsah a formu, což u klasiků Feldmanova nebo Reichova formátu nehrozí. Takže když pak mají hrát dobrou a pořádně napsanou hudbu, jsou s tím mnohdy problémy. Anebo jde skutečně jen o nedostatek času na zkoušení? Mám na mysli především hráčskou hygienu, kdy je dobré občas sáhnout po klasice – ať už té 20. století nebo starší. Na technice a uchopení skladeb se to pozná.
Přestávku vyplnila hudba DJ Funcitonisty společně s violistkou Lenou Fankhauser nazvaná Emergency Broadcast Soundsystem. Zajímavá věc s tanečními prvky Elisabeth Bakambamba Tambwe, ale fungovala by podle mého názoru lépe samostatně, ne jako výplň přestávky. Mladá rakouská autorka Annamaria Kowalsky zahájila svou skladbou Rhizom (2019) druhou půli koncertu. Kompozice inspirovaná světem květin míchala různé styly a témata. Držela pohromadě díky pěknému nastudování dirigentky Chloé van Soerstéde. Po ní následovala islandská autorka Anna Thorvaldsdottir se skladbou Hrim (2009-2010). Rovněž skladba inspirovaná přírodou pod taktovkou další ženy Yeo-jin Kim (obě dirigentky se zúčastnily workshopu Marin Alsop). Pozdní odpoledne uzavřel Night-Club pro ansámbl (1995) francouzského autora Guillauma Connessona. Vtipná, skvěle zinstrumentovaná svěží skladba.
Výběr skladeb sám o sobě byl zajímavý, na koncertě mi bylo sympatické zastoupení mladých autorek společně s Reichem a Feldmanem, které člověk ve Vídni příliš často neslyší. Co osobně nemám ráda, je průvodní slovo ke skladbám, v tomto případě dirigenta Gottfrieda Rabla, které už dopředu posluchače ovlivňuje, co si má myslet, „co tím chtěl básník říci“ a je-li příliš dlouhé a na to ještě s chybami, např. když špatně uvede rok kompozice a my jej správně vidíme na projekčním plátně nebo poplete jména obou dirigentek, které nad to sedí v sále, to je prostě trapas. Celý koncert se tak protáhl na skoro tři hodiny, což je na poslech náročné soudobé hudby skutečně mnoho. Navíc posluchač ani nemá šanci vydechnout, nechat v sobě dílo doznít o přestávce, kdy je zavalen další hudbou a v pauzách mezi skladbami průvodním slovem dirigenta, které de facto jen opakuje, co stojí v programu. Nebýt toho, byl by to další zajímavý kamínek v mozaice festivalu.
