Tradiční podvečerní loučení České filharmonie se starým rokem bylo tentokrát v režii Manfreda Honecka . První polovina byla operní, druhá „barbarsky“ kantátová. Na to, že Česká filharmonie není operním orchestrem, byl její Verdi velmi dobrý (předehra k Síle osudu ). Silvestrovský podvečerní koncert měl ovšem jedno stigma: sopranistka Kateřina Kněžíková v den koncertu kvůli fatální indispozici odřekla a pořadatelé si mohli zpívat Orffovo zvolání Dies, nox et omnia (Vše se spiklo proti mně). Koncert by se asi nekonal, kdyby se nepodařilo sehnat Adrianu Kohútkovou , která přijela z Bratislavy! Podala statečný výkon, ale bohužel její Gilda z Rigoletta byla trochu nevýrazná a trpěla větším vibrátem, než je příjemné. Otokar Klein hitovku La donna è mobile z téže opery spíše naznačil. Suverénně se zhostil árie starého Germonta z Traviaty Ivan Kusnjer .
Carmina Burana se dává u nás často a jejím kmenovým interpretem je právě Ivan Kusnjer, který hlasově vypjatý barytonový part zpíval ten večer prý po 223. Orffovo nejznámější dílo nabízí dirigentovi řadu příležitostí pohrát si s frázemi, dynamikou, agogikou a strukturací. Měl jsem pocit, jakoby Manfred Honeck neměl na přípravu dost času, protože dílo odeznělo dost standardně. Výkony České filharmonie, Pražského filharmonického sboru i Kühnova dětského sboru byly dobré, i když mohly být ještě lepší. Co se týká výšek, tak to byla pro sólisty černá středa. Adriana Kohútková je zpívala ostře a opekající se labuti Otokara Kleina se několikrát ani neozvaly. Ivan Kusnjer měl smůlu. Omnia Sol temperat zazpíval tak nádherným mezza voce, jaké jsem do něj ještě neslyšel. Bohužel v Tempus est iocundum mu hlas ve falzetové výšce k mému překvapení selhal. Opět se potvrdilo, že lidský hlas je nejcitlivějším nástrojem a může nás snadno zradit, i když má člověk sebelepší techniku.
