„Drsný muž s citlivou duší“, psaly o Davidu Garrettovi 21. 9. v recenzi na koncert České filharmonie 17. 9. Lidové noviny (Dvořákova Praha, Rudolfinum). Říkal jsem si, co tím editor myslel? Viděl drsnost v mužném oblečení a v ozdobených kovbojských botách? Mluvil snad s virtuosem a zjistil, že je citlivější nežli jiní houslisté a houslistky? Vyvřela snad citlivost duše díky mocnému, přeexponovanému tónu?…
Já jsem slyšel překvapivě nestylovou interpretaci nepříliš složitého koncertu, falešné tóny v první a druhé větě a nesouhru s orchestrem. (Znělo to, jakoby to „dali“ na jednu necelou zkoušku.) Dirigent Jiří Bělohlávek se zachoval jako profesionál, dělal co mohl, maxima platí i pro orchestr, ale bohužel výsledek byl děsivý. Garrettovy fanynky řvaly nadšením, tleskaly i tam, kde je to v poučené společnosti projevem nevzdělanosti, ale hudba dostala na frak. Bylo to snad nejhorší sólové provedení Brucha, jaké jsem kdy slyšel. Jsem pevně přesvědčen, že za Garrettem sedící koncertní mistr Jiří Vodička by koncert zahrál podstatně lépe… Proč byl pozván právě David Garrett a proč naopak není hostem festivalu Struny podzimu se svým aktuálním programem Explosive, dobře vykalkulovanou směsí popu, klasiky, rocku atd., kde působí velmi přesvědčivě a kompetentně, jsem nepochopil.
Naštěstí v klasickém schématu orchestrálního koncertu, předehra – koncert – symfonie, který naše festivaly rozbíjejí spíše sporadicky, hrál prim Antonín Dvořák. Ohromný tah a decentní náladu mělo smyčcové Nokturno H dur, op. 40, B. 47. Šestá symfonie D dur, op. 60, B. 112, pak byla očekávaným a potvrzeným vrcholem večera. Tentokrát sice nebyl orchestr tak přesný jako v provedení na podzim 2013, ale mělo to stejné nadšení, opojné kouzlo, citlivost, energii a homogennost. Pro mě bylo provedení „šesté“ jedním z nejsilnějších okamžiků letošního festivalu Dvořákova Praha.
