Nejprve zazněl Epilog , poslední velké symfonické dílo Josefa Suka, interpretovaný pečlivě, s velkou zpěvností a citem pro barvu. Dirigent se nesnažil o monumentalitu a vnější efekt – nestál na stupínku, ale vlastně mezi hráči a nevšedními gesty jen jakoby probouzel hudbu kolem sebe. Jeho hymnický závěr, hudebně i myšlenkově připomínající sborové části Mahlerových symfonií, mohl pro někoho být překvapivou pointou obtížně sledovatelné skladby. Těžko přístupné dílo, kde jednotlivé epizody vyjadřují úvahy o smrti a lidské pomíjivosti, nekonečnost lidské touhy a usilování i osvobozující zážitek božské všeprostupující lásky, však bylo v citlivých a povolaných rukou.
V Pátém klavírním koncertu Sergeje Prokofjeva, který byl na programu po přestávce, zvolili pojetí drsné až agresivní. Klavíristka všechno opřela o kovový úhoz, tvrdou syrovost nebo vroucí lyričnost. Skoro se zdálo, že těmto polohám padly za oběť ostatní roviny skladby, jako je hravost, grotesknost, experimenty s rytmem – na druhou stranu by těžko někdo jiný podal emotivní rozměr skladby s takovou věrohodností. U dvojice interpretů, kterých se osudy Ruska 20. století dotýkají tak bytostně, má taková interpretace hluboké důvody.
Sympatický dirigent s tváří smutného Pierota, předvedl v závěru kousek, který opravdu nikdo nečekal. A Viktoria Postnikova, která v Prokofjevovi působila jako železná lady, tu byla dokonalým protihráčem ve vtipném klaunském vystoupení. Schnittkeho hudbu k filmu Mrtvé duše Michaila Švejcera (podle Gogolovy předlohy) upravil Rožděstvenskij tak, aby už od třetí části byla sérií pantomimických divadelních etud. Závěrečná Suita tak byla jednou z nejzábavnějších produkcí, jakou lze na koncertě zažít. Publikum se smálo, ale i v tomto černém ruském humoru je něco mrazivého.
Koncert sice nebyl strhujícím zážitkem, obsahoval ale momenty, na které se nezapomíná. Velmi citová a osobní výpověď působila trochu jako koncert na rozloučenou. Není ale pochyb, že posluchači se budou těšit na každé další setkání.
