Cyklus Nejlepší čeští dirigenti, který letos Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK k příležitosti svého výročí 75 let pořádá, poznamenala na 3. koncertě 17. března nečekaná změna zapříčiněná onemocněním dirigenta Zdeňka Mácala. Místo něho před Pražské symfoniky ve Smetanově síni Obecního domu předstoupil Jaroslav Brych – umělec střední generace, který sice působil v začátcích své profesní dráhy jako dirigent – řadu let stál v čele Symfonického orchestru Armády ČR a Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy, známý je ale spíše sbormistrovskou činností. Významným milníkem v jeho kariéře byla spolupráce s Pražským filharmonickým sborem.
Interpretace Symfonie č. 1 C dur Ludwiga van Beethovena, kterou jsme měli příležitost vyslechnout v první polovině koncertu, upoutala zvláště pojetím kratších středních vět. V tanečně laděné druhé vynikalo neobyčejně senzitivním přístupem k její subtilní povaze, vnímavě vedenými hlasy, které – ať už byl dojem výsledkem pěstěné hráčské kultury nebo momentální konstelace – byly do detailů precizně propracované jakoby s přirozenou samozřejmostí. Ve třetí větě příjemně překvapilo například zpomalení triové části, které umožnilo tempově flexibilnější vedení dechových frází a propůjčilo hudbě romantičtější nádech. Podobně pěkně vyzněl o několik taktů později promyšleně vytvořený kontrast mezi přirozeným ritardandem, jímž dirigent podpořil decrescendo předepsané dechovým nástrojům, a rytmicky pevnými hybnými figurami houslí, jejichž vstupy byly ponechány v původním tempu. Přehlednost výstavby podporovaly výrazné dynamické proporce, i když se orchestr, který jinak přesvědčil kultivovaným tónem a transparentní zvukovostí, celkově opět držel spíše v tišší rovině. Provedení bylo poctivou realizací inteligentní vize.
Ochuzení o zřejmější emocionální odstíny ubralo na působivosti zejména Symfonii č. 1 D dur Gustava Mahlera. Rezervovanost interpretace mnohdy vytvářela spíše dojem snahy o bezpečné provedení orchestru úskalími partitury. Projevovala se ve stírání odvážnějších tempových a dynamických kontrastů, jichž by bylo zapotřebí k podtržení vzrušivého charakteru hudby, v občasné zvukové matnosti nebo výpadcích napětí.
Vedení orchestru muselo řešit situaci záskoku nejspíše narychlo, aby byl koncert a program vůbec zachován. Přesto se s ohledem na ošidný název řady nabízí otázka, zda bylo využito možnosti oslovit některou z těch předních dirigentských osobností, jež do cyklu zařazeny nebyly, ač by si to bývaly zasloužily, či z dirigentů, kteří byli v minulosti se Symfonickým orchestrem FOK působností spjati.
