Soubor Discantus a jméno jeho umělecké vedoucí Brigitte Lesne má ve světě zvuk. Patří mezi několik málo čistě dámských ansámblů věnujících se na vysoké úrovni středověké hudbě. Jen skromně zaplněná bazilika sv. Jiří na Pražském hradě (22. 9.) jako by tomu ale nenasvědčovala. Skutečnost o to překvapivější, že soubor přijel s programem téměř výhradně sestaveným z „českého“ repertoáru, a to dokonce z rukopisů patřících kdysi právě svatojiřskému benediktinskému klášteru. Svatováclavské slavnosti sice nejsou mediálně dravé, ale bylo by smutnou, ne-li přímo katastrofální vizitkou české hudební veřejnosti, kdyby tato okolnost měla mít rozhodující vliv na tvorbu jejích hodnot. Ale obraťme list. „Diskantky“ přijely do Prahy „jen“ v sedmi, baziliku však rozezněly dokonale. Ač témbrově odlišné (čtveřice sopránů, z nichž jeden ostřejší, a tři alty, včetně Brigitte Lesne), jako celek působily velmi homogenně. Až na několik málo výjimek lze hovořit o dokonalé sezpívanosti, která se netýká jen stejně modelovaných frází, ale zahrnuje očividně i slaďování vokální techniky, charakteru tónu a hledání společné barvy. V jejich podání zněl chorál jako přirozený, živý zpěv, s patrným vnitřním rytmem a nábojem, s melismaty jako radostně plynoucími ozdobami. Celý program byl dramaturgicky dobře vystavěný a kombinací „klasického“ chorálu s tropovanými kusy, latinskými písněmi a ranou polyfonií dosáhl značné rozmanitosti, schopné zaujmout i posluchače, který hudbu středověku obvykle neposlouchá. Další rozměr dodalo koncertu i hojné použití zvonků (jednotlivých i ve formě zavěšené zvonkohry), kterými zpěvačky vytvářely introdukce nebo doprovody k některým kusům, čímž ozvláštnily své vystoupení nejen po zvukové, ale i vizuální stránce.
