Svůj podzimní program zahájil orchestr Ensemble Opera Diversa ve středu 14. září ve vile Löw-Beer vzdáním holdu Klubu moravských skladatelů, který 17. září oslaví jubilejních 100 let od svého založení. Ačkoliv tedy dramaturgie večera pochopitelně sestávala z děl skladatelů spjatých s Klubem, původní zařazení programu spadalo do koncertní řady hudebních „inventur“, ve kterých se Ensemble Opera Diversa soustředí na méně provozovaná či přímo pro soubor napsaná díla tuzemských skladatelů. Provedení bylo plánováno již na únor loňského roku (přičemž bylo následně ještě dvakrát odloženo), avšak z pandemických důvodů se neuskutečnilo. Dalo by se tak vlastně říct, že nešťastné odkládání dodalo koncertu ještě zajímavější dramaturgické konotace a že provedení přišlo „v pravý čas“. Díla Pavla Blatného, Dalibora Spilky, Osvalda Chlubny a Karla Husy nastudovala s orchestrem dirigentka Gabriela Tardonová a cembalový part v Chlubnově skladbě Studie pro cembalo a smyčce nastudovala Monika Šujanová.
Večer zahájil Kruh (1976) pro smyčce Pavla Blatného, který se mj. stal také prvním předsedou obnoveného Klubu moravských skladatelů, jehož znovuzaložení před třiceti lety inicioval. Dílo staví na celé plejádě vnitřních kontrastů a rozdílných kompozičních postupů, které následně kombinuje do velké koláže, ze které vyvstávají plochy plné avantgardních prvků a aleatoriky stejně jako tradičnějších a tonálnějších přístupů. Občasné rytmické „taneční“ prvky, které se objevovaly především v méně modernistických částech, dodávaly skladbě určitou temnou eleganci, která byla vítaným protikladem k jinak převažujícímu akademismu. Nastudování a provedení skladby bylo příkladné – Tardonová našla a akcentovala hudebně nejpřesvědčivější polohy všech těchto protichůdných úseků, čímž podpořila právě onen „kolážový“ dojem. Pestrost si orchestr zachoval také u výrazných dynamických kontrastů, a to nejen při náhlých změnách, ale také v rámci frází i větších celků.
Následující třívětá Sonata per archi (1975) Dalibora Spilky – jejíž středeční provedení se stalo světovou premiérou – stavěla spíše na rozšířené tonalitě s částečnými přesahy do expresionismu než na avantgardních postupech poválečných skladatelů. Spilkova skladba je charakteristická také svojí účelnou prací s fakturou – zatímco úvodní Agitato stavělo na masivních vlnách husté sazby, melancholicky teskné Adagio zásadně prořídlo, aby dalo prostor subtilní lyrice. Zde ještě více, než u předchozí skladby vynikla práce dirigentky Tardonové (a orchestru!) s dynamickými, rytmickými i výrazovými kontrasty. Závěrečné Allegro se navrátilo k dravějšímu charakteru první věty, který však – obzvláště v hudební ploše s pizzicatem – okořenilo svérázným hudebním nadhledem a rozšafností.
Dramaturgickým klenotem středečního večera se stala dvouvětá Studie (1970) Osvalda Chlubny pro cembalo a smyčcový orchestr a patří bezpochyby ke skladatelovým vrcholným dílům. Úvodní temná tremola smyčců výtečně připravují půdu pro náhlý vstup cembala v interpretaci Moniky Šujanové. Právě nápaditá práce s osobitou barvou zvuku cembala vedoucího neustálé dialogy s orchestrem, je hlavní devizou Chlubnovy skladby. Skladba dává zcela jedinečný pohled na to, co vše může být v hudební kompozici komplementární, a tak nejsou předmětem studie pouze melodické a rytmické dialogy, ale i barevné, tempové či náladové. I zde hrála hlavní roli pozoruhodná schopnost orchestru a dirigentky vystavět a akcentovat kontrastní prvky skladby i její extrémní polohy. Bezchybný byl i výkon cembalistky Moniky Šujanové, která s orchestrem okamžitě nalezla společnou řeč – přísně vzato spíše dialog. Obzvláštní pochvalu zaslouží skvělé frázování!
Koncert věnovaný výročí Klubu moravských skladatelů zakončilo třívěté Divertimento pro smyčce (1948) Karla Husy. Úvodní Ouvertura vrazila pomyslný klín mezi „basovou“ a „sopránovou“ část orchestru a obě polohy exponovala ve vzájemném protikladu, zatímco rytmický tep osminek dal vzpomenout na klasicistní divertimenta Mozarta či Haydna. Interpretačně dechberoucí pak byla druhá věta Aria s extrémní gradací, která se po svém vrcholu opět vrátila k počáteční lyričnosti. Kouzelné byly také sólové vstupy, přičemž ohromnou pochvalu si zaslouží mj. výkon violistky Anety Habšudové. Závěrečné Finale přineslo podobně jako Allegro ve Spilkově sonátě určitý nadhled a humor, ten se manifestoval především v rozverném – či možná až „šostakovičovsky“ cynickém – valčíku. To vše bylo opět akcentováno maximálním porozuměním skladbě ze strany dirigentky Tardonové i členů orchestru.
Středeční koncert byl milou a vítanou poctou Klubu moravských skladatelů ze strany Ensemble Opera Diversa. Lze očekávat, že oslava tak zásadního jubilea v režii samotného klubu nás ještě čeká a až tomu tak bude, rozhodně by si ji nejen příznivci klubu, ale také všichni milovníci tvorby druhé poloviny 20. století neměli nechat ujít.
