Jedna z nejpozoruhodnějších dramaturgických linií souboru Ensemble Opera Diversa s názvem Hudební inventura se již poměrně dlouho věnuje (znovu)objevování a objednávání skladeb domácích autorů. Další koncert z této řady se uskutečnil v úterý 6. prosince ve foyer Domu umění města Brna a na jeho programu se objevila díla tří rozdílných skladatelských generací – skladby Rudolfa Komorouse (1931), Pavla Slezáka (1941), Radima Bednaříka (1979) a Terezy Opálkové (1998). Zatímco v případě Serenade pro smyčce Rudolfa Komorouse se jednalo o českou premiéru, u zbývajících děl šlo dokonce o premiéry světové. Instrumentačním pojítkem skladeb Terezy Opálkové a Radima Bednaříka se stalo využití cimbálu jakožto sólového nástroje. Oba party interpretoval cimbalista Michal Grombiřík a orchestr vedla dirigentka souboru Gabriela Tardonová.
Premiérami (i posluchači) nabitý večer zahájila Rapsodie pro smyčce, op. 54, brněnského autora Pavla Slezáka. Ačkoliv skladatelova Rapsodie byla premiérována již roku 1984 v rámci koncertu Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, roku 2013 ji Slezák – který se ke svým dílům často vrací – přepracoval, a právě tato nejaktuálnější verze zazněla ve foyer Domu umění v interpretaci Ensemble Opera Diversa. Rapsodii zahájily výrazné rytmické motivy v unisonech, které vytváří osobitý dramatický tah již od prvních taktů. Slezákova skladba je veskrze živá, plná drobných i velkých akcentů a charakteristická především výtečnou prací se sazbou – zatímco úvodní část patřila zmíněným dravým a energickým unisonům, další úseky díla dokázaly vhodnou úpravou faktury vynést na povrch mnohé jiné konotace. Velmi půvabná byla část, ve které nad dlouhou basovou prodlevou poskakovaly svižné modální melodie – právě zde šlo spatřit skladatelovu inklinaci k hudbě východu, či snad inspiraci evropskou středověkou hudební tvorbou. Hudební nastudování orchestru pod vedením Gabriely Tardonové bylo příkladné a interpreti prokázali výtečné cítění melodického proudu při výstavbě jednotlivých hudebních frází, povedená byla také práce s dynamikou a gradací díla. Jedinou skutečně drobnou výtku lze mít snad pouze k několika unisonům, která nebyla intonačně zcela bezchybná, rozhodně se však nejednalo o nic, co by jakýmkoliv způsobem snižovalo úroveň interpretace.
Kontrastem stylovým i generačním se stala skladba Obrazy z Valašska pro cimbál, malý cimbál a smyčcové kvarteto od Terezy Opálkové, studentky Radima Bednaříka, jehož dílo na koncertě též zaznělo. Cyklus vznikl jako absolventská skladba a původně zahrnoval také dívčí sbor a scénické prvky. Vzhledem k epidemii covidu-19 však zůstala skladba neprovedena a její redukovaná verze, která zazněla v úterý v interpretaci Ensemble Opera Diversa, je tak zatím její jedinou premiérou. Ačkoliv je kompoziční jazyk Terezy Opálkové ovlivněn lidovou písní – se kterou má skladatelka ostatně zkušenosti i jako interpretka – výsledek je na hony vzdálen prosté stylizaci či úpravě existujících písní. Skladatelku dle vlastních slov zaujala především hudební jedinečnost valašského kraje, k čemuž dodává: „Region je znám pro osobitý charakter lidových písní, ve kterém nalezneme modalitu – především nápěvy opírající se o lydickou kvartu, dur-mollovou kolísavost a charakteristické rytmy, jako je například třídobý tanec zvaný starodávný.“ Právě výrazná rytmika a práce s barevnými odstíny jsou hlavními znaky skladatelčina kompozičního přístupu – pravidelný rytmus se neobjevuje pouze v melodických úsecích, ale cimbalista jej také vyťukává do těla nástroje. Samotný Obraz, který tvoří druhou větu ze tří, rámuje dvojice Intermezz, která slouží především k navození nálady – za tímto účelem zvolila autorka pouze malý cimbál. Výsledkem je nebývale lyrický, avšak patosu prostý hudební obraz, který je ve své podstatě sice převážně statický, avšak s výrazným vnitřním pnutím, které dílu dodává osobitou „hybnost“ a směr. Nastudování nebylo co vytknout – Grombiřík prokázal nejen fascinující variabilitu úhozu, která zásadním způsobem měnila barvu tónu, ale i bohatou práci s dynamikou a tempem. Zásadní pochvalu zaslouží mj. pevné spojení cimbálového partu se skvěle složeným smyčcovým kvartetem sestávajícím z Barbory Tolarové (první housle), Jana Bělohlávka (druhé housle), Davida Křivského (viola) a Ivy Wiesnerové (violoncello). Skladba také potvrdila, že uvádět skutečně mladé autory by mělo být v zájmu každého souboru věnujícího se soudobé tvorbě – nejenže tito autoři dokáží mnohdy překvapit výrazným kompozičním talentem a vytříbenou technikou, ale ještě více než starší kolegové potřebují zpětnou vazbu a možnost slyšet svá díla v nastudování profesionálních ansámblů. Je na místě zdůraznit, že to není ani zdaleka poprvé, co Ensemble Opera Diversa dala prostor skladatelům na začátku jejich umělecké dráhy. A na to by se zapomínat také nemělo.
Českou premiérou se stala skladba Serenade pro smyčce od původem českého skladatele žijícího v Kanadě Rudolfa Komorouse. Skladba byla roku 2000 nahrána souborem CBC Vancouver Orchestra, což byl orchestr rádia spadajícího pod Canadian Broadcasting Corporation a fungujícího v letech 1938–2008. Serenade je rozdělena do vět Lento, ma non tanto, Cavatina prima a Cavatina seconda, ty jsou však všechny hrány attacca, a tak je výsledkem celistvý a pozvolna se proměňující hudební proud. Přestože se první dvě věty nesou spíše v temně expresionistických náladách, závěr skladby se velmi opatrně a pozvolna otevírá hřejivé (byť stále poněkud melancholické) lyrice. Dirigentka Gabriela Tardonová obdivuhodně porozuměla hluboké emotivnosti díla – stejně jako si uměla poradit s náhlými vzruchy, které se v něm (obzvláště velmi těsně před koncem) objevují – a jeho křehké vyústění bylo výtečně připraveno i provedeno.
Závěr patřil cimbálu a smyčcovému orchestru v podobě skladby Fantazie č. 2 Radima Bednaříka, která vznikla přímo na objednávku souboru a která tak navázala na spolupráci skladatele s Ensemble Opera Diversa při provedení jeho Fantazie č. 1. Není náhodou, že obě skladby, ve kterých figuruje cimbál, jsou propojeny ještě osobní rovinnou – tu první komponovala žačka (byť zcela k jiné příležitosti), tu druhou, závěrečnou úterního večera, její pedagog. Je důležité také zmínit, že autor dílo komponoval s vědomím, že zazní v samotném závěru programu – do jaké míry to ovlivnilo výslednou podobu skladby však zůstává otázkou.
Bednaříkova Fantazie č. 2 je meditativní, lyrická, místy uhrančivě barevná a hudebně převážně statická s dlouhými plochami sólového cimbálu – současně se navíc jednalo o nejdelší dílo večera. Pokud tedy návštěvník preferuje spíše gradující podobu programu, Bednaříkova skladba ve svých devatenácti minutách zastavila jakékoliv momentum. Lze argumentovat samozřejmě tím, že ne každý preferuje ohnivě dramatický konec večera a případné pozvolné uklidnění koncertu mohlo být křehkou tečkou na závěr. Je nicméně třeba zdůraznit také to, že po Komorousově lyrické skladbě již „velkého uklidnění“ třeba nebylo. Domnívám se – pro mnohé možná špatně – že z dramaturgického pohledu by byla na závěr vhodnější „říznější“ skladba, zatímco Fantazie č. 2 mohla fungovat lépe v první polovině programu, a to možná i na úplném začátku. Jediná výrazněji kontrastní plocha je svázána s citací úryvku Regina Coeli Jana Dismase Zelenky. Její uvedení však není v rámci hudebního toku zcela přirozené a jistě nepomáhá ani fakt, že po osobité, vnitřně hluboké, barevné a vysoce citlivé hudbě zazní něco, co připomíná spíše hudební jazyk Čtvera ročních dob v „rekompozici“ Maxe Richtera. Trochu nečekaně i tato plocha záhy zmizí a závěr se navrací zpět k původnímu vyznění díla. Ačkoliv může hodnocení vyznít spíše negativně, ve skutečnosti se jedná o pozoruhodnou a řemeslně kvalitní kompozici, určité zkrácení – stejně jako jiné místo v rámci dramaturgie večera – by jí však nejspíše prospělo. Interpretace byla opravdu povedená a propojení cimbálového partu se smyčci bylo organické a výrazově i dynamicky vyvážené. Bylo zřejmé, že dirigentka i instrumentalisté jemným nuancím i plynoucí poetice rozumějí a dovedou její kouzlo patřičně akcentovat.
Další z cyklu Hudebních inventur souboru Ensemble Opera Diversa nabídl netradiční konfrontaci skladatelských generací, a to rovnou ve čtveřici premiér. O tom, jak důležitou práci tyto koncerty odvádějí, není třeba příliš polemizovat, jak ostatně dokazuje i nebývale vysoká návštěvnost večera. Jednalo se také o poslední koncert orchestru v tomto roce (nepočítáme operu Světlo na konci tmy, která zazní 28. prosince v Redutě), a tak plný sál potěší jistě ještě o ždibec víc. Nezbývá než popřát orchestru Ensemble Opera Diversa mnoho podobných úspěchů do dalšího roku – podle zveřejněných plánů v koncertní brožuře bude na co se těšit!
