Brněnská káznice na Cejlu se v posledních letech těší zvýšené pozornosti umělců i veřejnosti a do ztichlých prostor bývalé věznice si našly cestu divadelní představení, literární večery nebo rozmanité hudební produkce. Pro těleso Ensemble Opera Diversa pod taktovkou Gabriely Tardonové nebyl úterní koncert (15. září) v káznici zdaleka prvním – například se svými operami vystoupili mezi zdmi trestnice již nesčetněkrát. Program s názvem Nejasné obrysy se však stal teprve čtvrtým v pořadí, který ansámbl provedl přímo v kapli káznice. S ohledem na místo byla vystavěna také dramaturgie večera sestávající z děl Pavla Maria Slezáka, Pavla Zemka Nováka, Pascala Manoliose, Gavina Bryarse a HK (Heinze Karla) Grubera. Sólových houslí se chopil virtuos Milan Paľa.
Sál kaple, vyzdobený pobuřujícími freskami vojínů švitořících s děvčaty s tankem v pozadí, rozezněla skladba Jericho pro sólové housle Pavla Maria Slezáka. Skladatel toto dílo věnoval dlouhodobému členu Janáčkova kvarteta Bohumilu Smejkalovi. Milan Paľa má skladbu výtečně nastudovanou a brněnským posluchačům není v jeho podání neznámá – v lednu minulého roku zazněla na koncertě k houslistovu novému albu Cantus Moraviae I, na kterém mapuje díla pro housle či violu z per moravských autorů. Ačkoliv skladba, vyprávějící o pádu hradeb města Jericha, začíná drsnými disonancemi a místy až agresivními zvraty, v lyričtějších a meditativnějších pasážích dosahuje Paľova hra až jakéhosi pokorného smíření, manifestovaného v cyklicky se vracejícím charakteristickém motivu.
Následující Komorní symfonie č. 3 Pocta sv. Františkovi III skladatele Pavla Zemka Nováka zazněla v interpretaci Ensemble Opera Diversa ve světové premiéře a vznikla přímo na objednávku souboru. Skladba je věnována odkazu svatého Františka z Assisi a sám skladatel dodává, že dílo uzavírá „cyklus tří komorních prací, zamýšlených jako pocta tomuto největšímu géniovi středověku“. Z kompozičního hlediska stojí symfonie na zřetelných a vyhrocených kontrastech mezi sólovými vstupy a drženými unisonovými tutti. Výtečně se náročného sólového partu chopila koncertní mistryně toho večera Barbara Tolarová a působivé bylo také violoncellové sólo Ivy Wiesnerové, které se z extrémně dlouze drženého tónu, kolem kterého se odehrávala samostatná hudební aktivita, změnilo na jedinečnou a osobitou výpověď. Náročné, avšak taktéž interpretačně bezchybně zvládnuté a výrazově pestré bylo sólo kontrabasistky Anežky Moravčíkové. Osobně jsem nejvíce ocenil sólo violové, ve kterém zazářil David Křivský – jeho elegantní a na průběh skladby dynamicky reagující tón zajistil, že výsledná melodie plynula jako jednotné, upřímné a souvislé hudební vyznání. Gabriela Tardonová precizně hlídala každičký aspekt, který by mohl povedené provedení narušit a jednoznačnými gesty řídila nástupy i dynamické oblouky (nejen této) skladby.
Uklidnění přišlo s Lamentem pro sólové housle skladatele Pascala Manoliose, který dílo napsal pro Milana Paľu v rámci cyklu čtyř drobných skladeb pro sólové housle. Ačkoliv Lamento obsahovalo mnohé disonantní hroty, vycházelo při srovnání s ostatními jako dílo tonálně umírněnější a melancholičtější. Dokonce i v rychlejších a hudebně divočejších okamžicích se zdálo, že by pod eskalující naléhavostí Paľových houslí mohl kráčet poklidný a smířlivý bas. Skladba také předznamenala blížící se změnu kompozičního jazyka a příklon k srozumitelnějšímu sdělení, které vyústilo v Jesus’ Blood Never Failed Me Yet skladatele a jazzového kontrabasisty Gavina Bryarse. Bryars dokomponoval prostý leč uhrančivý doprovod k hlasu muže bez domova, jehož zpěv nahrál při spolupráci na filmu s Alanem Powerem. Když hlas muže poprvé protne ticho sálu, jedná se o prosté a pokorné vyjádření víry v Ježíše a boží přítomnost, velmi pozvolna jej však skladatel začíná odívat do halenky utkané z nití smyčcového orchestru – jeden po druhém se nástroje připojují a mužova slova podepřená nápaditou, přesto klasickou harmonií, dosahují zcela nových kontextů.
Závěrečným Houslovým koncertem č. 2 Nebelsteinmusik pro housle a smyčce předního rakouského skladatele současnosti HK Grubera se charakter večera vrátil zpět k drsným harmoniím a ostrým disonancím. Současně se nastudování Ensemble Opera Diversa stalo první interpretací skladby v České republice. Dílo vzniklo na objednávku Alban Berg Foundation a skladatel jej založil na dvojici hudebních témat – první a znatelně chromatické si vzal z Andante amoroso Bergovy Lyrické suity, tím druhým je diatonická přesmyčka jména bývalého skladatelova učitele a kritika Gottfrieda von Einem. Na kontrastech těchto dvou témat pak skladatel postavil převážnou část díla. Tato charakterová rozepře je patrná hned ve druhé větě Im Herzschlag, která je nečekaně lyrická, něžná a vlídná. Svojí povahou je místy takřka taneční a skladatel sám dodává, že „odkazuje na rytmus, kterým je podložena druhá věta von Einemova Klavírního koncertu“. Závěrečné věty Cadenza a Concertino vycházejí nepokrytě z jazzové hudby a Concertino začíná doslovnou citací von Einemova Koncertu pro orchestr. Paľovou největší silou je jeho interpretační opravdovost ve všech rozličných hudebních polohách a Gruberův koncert tento fakt dává ještě více na odiv – houslista je dravý, bouřící, nekompromisní a nesmlouvavý v disonantních částech a náhle vlídný a laskavý v těch diatonických. Nikde však není neupřímný.
Nejasné obrysy orchestru Ensemble Opera Diversa zanechaly pravděpodobně ještě dlouho po svém skončení návštěvníky v hlubokém zahloubání a je možné, že si tento pocit odnesli daleko za tísnivé zdi brněnské káznice. Jsou to však právě tyto a podobné projekty, které tomuto nešťastnému místu vdechují nový život. A nový život je přesně to, co věznice na Cejlu potřebuje ze všeho nejvíce.
