Hudební těleso Ensemble Opera Diversa se v pátek 21. září vrátilo do prostor brněnské káznice, kde v listopadu 2016 uvedlo 14. symfonii Dmitrije Šostakoviče. Zatímco před bezmála dvěma lety rozezněla ztichlé prostory věznice léty prověřená hudba světoznámého skladatele, páteční koncert pod vedením Gabriely Tardonové představil skladby převážně současných českých autorů. Výjimkou byla dvě díla křesťanské duchovní tradice promlouvající k posluchačům zhlubin pozdního středověku. Po boku orchestru vystoupili také zpěvačka Iva Bittová, akordeonistka Žaneta Vítová a zpěvák a umělecký vedoucí ansámblu Vladimír Maňas.
Bývalá brněnská věznice se v posledních několika letech stává útočištěm pro netradiční umělecké projekty. Díky neutuchající snaze zainteresovaných lidí se daří přinést život a kulturu do místa, které desítky let pomalu chátralo a sloužilo spíše jako sklad než historicky významná budova v konce 18. století s pohnutou historií. Kromě výše zmíněného koncertu stojí za připomenutí také dřívější vystoupení Ivy Bittové v kapli káznice v rámci multižánrového festivalu Ghettofest v listopadu roku 2016. Samotná kaple inspirovala, dle slov Ensemble Opera Diversa, i program druhé tzv. diversní inventury, tedy formátu, který je soustředěn na uvádění nových či málo známých děl.
Z dramaturgie je patrné, že organizátoři koncertu přistoupili k výběru skladeb nanejvýš citlivě a s velkou pokorou. Úvodní skladbou večera bylo rozjímavé Solitudo pro 11 smyčcových nástrojů od Miloslava Ištvana. Orchestr v čele s Gabrielou Tardonovou uchopil Ištvanovu skladbu s neskrývanou něhou a akcentoval jen stěží popsatelné vnitřní rozvlnění díla. Přestože Solitudo obsahuje i náhlé a nečekané dramatické zářezy smyčců, výsledné sdělení překypuje schovívavostí a mírem. Na toto vyznání navázala lamentace Dialog Milosrdenství a Spravedlnosti z Rajhradského rukopisu pocházejícího z 15. století. Přestože skladby odděluje propast času a jedna od druhé se zcela odlišuje kompozičním postupem i záměrem, v kapli brněnské káznice toto spojení funguje. Na jakési nedefinovatelné elementární úrovni jsou tato díla vnitřně spřízněna, byť pro mnoho posluchačů musel být náhlý kontrast mezi hudební modernou a pozdně středověkou skladbou šokující a nečekaný. Velkou zásluhu na výtečném vyznění má právě Iva Bittová, jejíž křehký, ale přesto jasný a živý hudební projev dodal dílu potřebnou jiskru. Bittová se ve svém zpěvu nesnažila skrýt prvky lidové hudby a lehce nosový tón tu a tam vystupoval zlehka na povrch. Vladimír Maňas tvořil se zpěvačkou vyrovnanou dvojici a svým měkkým zpěvem a plynoucí dikcí udržoval poklidně houpavý tok hudby.
Po středověké lamentaci jsme se opět vrátili do současnosti a zazněla skladba Tři věty od skladatele Ondřeje Šárka. Ačkoliv autor užívá relativně moderního hudebního jazyka, díky převaze harmonických souzvuků byl návrat k soudobé tvorbě poměrně pozvolný. Šárek preferuje ve svém díle bohaté harmonie, zatímco výraznějšímu rytmickému tepu se spíše vyhýbá. Dílo svým způsobem oscilovalo mezi harmonickým a kontrapunktickým pojetím a s předcházející skladbou jej pojila také modalita, byť v tomto případě poměrně rozšířená. Orchestru se podařilo vložit do interpretace napětí a drama, takže převážně akordická struktura díla nepůsobila ani v nejmenším únavně.
Vladimír Maňas a Iva Bittová se po Šárkově skladbě vrátili na pódium s improvizací na chorální kantikum Benedictus. Improvizaci bývá těžké hodnotit, Bittová je však v tomto ohledu zkušená (pěvecky i instrumentálně) a dokázala se středověkou melodií vést živý dialog. Největší výkon však předvedla v závěrečné skladbě večera Vlny podle Karla Miloty pro sólový hlas, akordeon a smyčcový orchestr od skladatele Vojtěcha Dlaska. Tato skladba zažila v prostorách kaple svoji premiéru a vznikla na podnět samotného orchestru. Intonační a výrazová náročnost díla volala po zpěvačce formátu Ivy Bittové – časté melodické skoky, náhlé změny dynamiky z křiku v bezmála neslyšné potměšilé šeptání, ale hlavně požadavky skladby na výrazové prostředky předurčily dílo zpěvačce přímo na míru. Zvláštním hudebním jevem bylo odtržení zpěvní linky od orchestru – hudba samotná spíše komentovala báseň, než že by ji přímo sledovala. Spojení hudby a zpěvu bylo často násilné, avšak fascinující. Přesto se v díle objevovaly záchvěvy klidu a smíření. Silným okamžikem bylo „dýchání“ akordeonu do nastalého ticha doprovázeného pouze jemným melodickým zpěvem Ivy Bittové. Naopak jistý cynický podtext dodávaly dílu typické taneční přiznávky, které přinášely do koncepce díla až nečekanou zlověstnost.
Koncert Ensemble Opera Diversa byl tentokrát skutečně bohatý a diverzní. Nemyslím si, že by toto střídání stylů a hudebních jazyků bylo stravitelné pro každého, přesto se jednalo o povedený koncert, který i díky místu konání rezonoval v myslích a duších posluchačů. Na nějakou dobu teď prostory brněnské káznice opět ztichnou, ale nebude jistě trvat dlouho, než její studené zdi obejmou další nepochybně silný kulturní zážitek.
