Do Státní opery zavítal velký anti-anti-kostlivec. Vydařená premiéra Ligetiho opery odstartovala festival Opera Nova

47 let čekala na svou českou premiéra po všech stránkách náročná opera Györgiho Ligetiho (1923-2006) Le Grand Macabre aneb Velký kostlivec. Pražská inscenace se může chlubit výborným hudebním nastudováním, jehož se ujal dirigent Jiří Rožeň. Pěvecký ansámbl, z větší části složený ze zahraničních pěvců, se na páteční premiéře představil ve skvělé formě. Tak jednoznačný úspěch bohužel nelze připsat režijnímu a scénickému zpracování Nigela Loweryho, které od statických ploch nezachránilo ani několik povedených gagů.

BDSM, vraždy, pavouci v životní velikosti, nahé bohyně na obloze i náčelník tajné policie. To vše najdete v Breughellandu, smyšlené zemi, do které Ligeti zasadil děj své groteskní opery, kterou v dopisech dával rovnou do čtyř uvozovek. Opeře vzdává náročná partitura hold a zároveň se ji vysmívá, dialog ale vede i s dobovými „anti-operami“, ve kterých se jejich autoři schválně vyhýbali operním konvencím. Ne tak Ligeti – v Le Grand Macabre jsou momenty připomínající bezčasí afektovaných barokních árií i svého druhu recitativy se situační komikou, která by – nebýt cynického a absurdního příběhu – uspěla i v dobách opery buffy z 18. století. 

Fantasmagorický děj, k němuž Ligetiho inspirovala kniha Le Balade du Grand Macabre od Michela de Ghelderode (1898-1962), je v operním hávu zploštěn a v preferované verzi z roku 1996 (někdy se uvádí 1997), kterou uvedlo i Národní divadlo, zhuštěn do čtyř scén s omezeným počtem mluvených pasáží, které mnohá zákoutí původního příběhu zcela opomíjejí. V opeře tak milenci vylézají a zalézají do hrobky, na nebi putuje ohnivá kometa, samozvaný smrťák Nekrocar kolem sebe máchá kosou a jezdí na opilci Pietovi zvaném Bečka z místa na místo. Později jsme svědky sadomasochistických hrátek astrologa a jeho ženy či scény v paláci, kde dva ničemní ministři a náčelník tajné policie Gepopo radí vládci Breughellandu, poněkud zmatenému princi Go-go. Tomu všemu vládne všudypřítomná satira na operní patos a zkratkovité chování dekadentních postav.

Nesourodý proud podivuhodného děje přímo vybízí k ztvárnění, kde nebude nouze o surrealismus, nejednoznačnost a snad i určitý kus extravagance. Na prknech Státní opery se ale v prvním obraze neděje skoro nic. Nekrocar, ve velmi zdařilé interpretaci Marcuse Jupithera, zde figuruje jako čišník, který se snaží z opilce Pieta (neméně zdařilý Thor Inge Falch) vytáhnout peníze za útratu. Jeviště definuje stříbrná opona a v ní dveře vedoucí na WC. To je ona tajuplná hrobka, do které se jdou schovat po soukromém sexu toužící milenci Amando a Amanda. V oboupohlavním kostýmu vystupují dobře dramaticky i pěvecky sehrané Arnheiður Eiríksdóttir a Magdaléna Hebousse. 

Právě ze záchodu přinese Nekrocarovi na konci scény již zpracovaný a poslušný Piet jeho nástroje apokalyptické pomsty: napoleonskou čapku, starý kabát, kýbl a mop. Pouze videoprojekce za na židli stojícím Nekrocarovi napovídá, že v představách obou protagonistů se jedná o strach nahánějící plášť, polnici a kosu. Režisér inscenace Lowery tak v první scéně dává jasně najevo, že jeho velký kostlivec bude spíš než nevyzpytatelná postava politováníhodný hulvát, jehož reálný dopad na Breughelland bude nulový. 

Kouzlo Ligetiho Le Grand Macabre spočívá ovšem mimo jiné v tom, jak umně a zároveň ambivalentně kombinuje přízemní komiku s potměšile sžíravou ironii a v neposlední řadě i s něčím výhružným, násilným a úzkostným. 

Z Kylwirie do Breughellendu

Ligeti si během svého dětství v letech před druhou světovou válkou rád četl v Alence v říši divů i v knihách o subsaharské Africe či anorganické chemii. To vše ovlivnilo i jeho vizi utopického města s názvem Kylwiria, ve kterém „byly školy, ale bez nudných úkolů a všichni se zajímali o vědu a umění“. Reálný svět o pár let později zešílel a budoucího skladatele připravil o bratra i otce. Utopie už byla navždy zneuctěná a poskvrněná. O mnoho let později, v roce 1993, se Ligeti v jednom dokumentu vyznává, že i když to tak asi nepůsobí, jeho vnitřní život provází konstantně chmurná a temná agrese. Probublává i v mnohých hudebních dílech, a rozhodně v jeho jediné opeře.

V tomto světle se Breughelland vyjevuje jako všech ideálů zbavený dystopický svět, ve kterém se za každým vtipem skrývá něco strašného. Ve druhé scéně dochází k tomu, že chlípná Mescalina (velmi slušný výkon Viktorije Korosunovy, jejíž role měla asi největší herecké nároky) najde nového milence v Nekrocarovi, ten ji ale brzy chladnokrevně zabíjí. Během pár taktů se od hospodského humoru dostáváme k násilí, na pátečním představení byl však celý tento výjev přehlušen gagem s obrovským dildem. 

Brzy se ukázalo, že Lowery strategicky směřuje k temnější druhé půlce, kde bylo zábavných odlehčení o něco méně. Těsně před přestávkou začaly některé sboristy začleněné mezi „civily“ vyhánět do foyer zlověstně vypadají postavy s prasečími hlavami a řeznickou zástěrou, pochopitelně zakrvácenou. Tito „prasáci“, evokující jednak cosi orwellovského a jednak béčkové horory, ve zbytku třetí scény srocovali nebohé obyvatele Breughellandu do obrovského masokombinátu/jatek/spalovací pece. Všechny (pop)kulturní a historické asociace této jevištní situace byly vstřebány během deseti až patnácti vteřin, o to smutnější bylo, že nahánění okolo stále se otáčející škaredé budovy trvalo o mnoho déle, aniž by došlo k nějaké nové myšlence či vypointování. Ligetiho hudba a výkon orchestru i na scéně přítomných Jupithera, Falcha a Ivo Hrachovce v roli Astradamorse absenci zajímavějšího dění na scéně naštěstí zachránili. 

Poslední scéna nás přivádí do jakéhosi zdravotního zařízení, kde se většina postav znovu schází, tentokrát jako stařečkové, co jsou zjevně mimo. Nekrocar umírá na infarkt, tatam je jsou spalovací pece i pekelně zapáchající WC. Byl to všechno jen sen? Koho? A je to vůbec důležité? Těžko říct, zůstává jen divná pachuť z nevyrovnaně pojatého námětu, který sice sám o sobě moc smyslu nenabízí, ovšem spojuje ho právě ona v hudbě i textu stále přítomná dvojznačnost mezi groteskou a hororem. „Každý, kdo si prošel něčím ohavným, určitě nebude psát něco hrozivého se vší vážnosti. Spíš se odcizí,“ vyjádřil se k tomu kdysi Ligeti.

Režisér Nigel Lowery, který má na kontě spolupráci s Covent Garden či s mnichovskou Bayerische Staatsoper, je také tvůrcem scény a kostýmů. Právě skrze kostýmy se postaral o nejúspěšněji fóry. Na jevišti humorně poskakoval strašidelný kůň s kostlivou hlavou. Ze stropu se spouštěl muž v obrovském kostýmu pavouka, na obloze běhaly desítky malých komet – koronavirů, Nekrocar měl pod pláštěm černé tričko s kostěnými žebry, jako kdyby si ho právě koupil na tržišti mezi triky s logy metalových kapel. Charakter jednotlivým scénám dodal také přehledný a dobře fungující světelný design, který měl na svědomí Lothar Baumgarte.

Hudební absolutorium

Lze se domnívat, že na hodnocení režijního zpracování se operní fanoušci neshodnou. V případě hudebních výkonů sboru a orchestru Státní opery pravděpodobně ano. Ligetiho hudba je těžký oříšek, kromě mnoha dodnes ne zcela standardizovaných technik hraní se to v ní hemží zákeřnými (poly)rytmickými figurami. Střelhbitě reagovat na všechny změny taktů a zároveň zvládnout dobře zahrát těžké pasáže v často nepohodlných polohách je v případě Le Grand Macabre situací spíše pravidelnou než výjimečnou. 

S přihlédnutím k tomu všemu je tedy na místě hluboce smeknout před všemi muzikanty a sboristy, kteří na premiéře podali vynikající výkony. O to více s vědomím, že své umění prezentovali schovaní v orchestřišti historické budovy či v případě zpěváků většinou za scénou. Svoji neocenitelnou roli na tom má sbormistr Adolf Melichar a především dirigent Jiří Rožeň, zároveň kurátor festivalu Opera Nova, který se v českém prostředí vyznačuje tím, že se pouští do nelehkých projektů (vzpomeňme na jeho pravidelné vystupování na Ostravských dnech Nové hudby či NODO, Dnech nové opery Ostrava).

Mezi hudební vrcholy Le Grand Macabre patří první polovina třetí scény, která se odehrává v paláci prince Go-Go. Toho se skvěle zhostil kontratenorista David DQ Lee, jehož důstojně doprovázeli Benjamín Hájek (Bílý ministr) a Michal Marhold (Černý ministr). Zasloužené absolutorium putuje pěvkyni Eir Inderhaug, která se v této scéně objeví v roli Náčelníka Gepopo. Ligeti tuto roli pojal jako důmyslný meta rozbor klasických koloraturních bravurních árií a slyšet ji v tak bezchybném podání byl učiněný svátek a vrchol večera. Ano, je to Ligetiho výsměšná karikatura všech operních manýr a klišé, ale nakonec to s Gepopo dopadlo stejně jako s Královnou noci. Všichni, kteří operu znají, se na ni těší a čekají, jestli ty vysoké tóny trefí nebo ne.

Dramaturg opery a zároveň tvůrce českých titulků Ondřej Hučín rozehrává ve svém obsáhlého programního textu sérii řečnických otázek: Je závěr Ligetiho anti-anti-opery opilecká fantasmagorie, předsmrtné blouznění, nebo prostě jen ad absurdum dovedený happy end mozartovského střihu? Na to zkuste najít odpověď sami v následujících reprízách. Jedno je ale jisté, v kontextu festivalu Opera Nova a celé sezony Národního divadla se nastudování a provedení Le Grand Macabre za happy end určitě považovat dá.