Belliniho Norma nepatří zrovna k často uváděným operám – a to nejen na českých jevištích. Základním klíčem k inscenaci, bez něhož nemá smysl Normu uvádět, je totiž pěvecké mistrovství. Když se Norma v přehledu připravovaných premiér objevila zrovna v Opavě, vybudilo to naši zvědavost. Cesta do Opavy se vyplatila (Slezské divadlo Opava, premiéra 15. 2. 2004, recenzováno představení 17. 10. 2004). Tamní dramaturgie zařadila Normu na repertoár právem – opavská opera skutečně disponuje pěvci, kteří dokáží nároky Normy naplnit.
V průběhu času jedni Normu nadšeně vzývali (například Wagner), jiní (například Berlioz) ji odmítali. Je považována za Belliniho nejlepší dílo. A přece ji v současném běžném operním repertoáru italské provenience zastiňují veristé, Verdi i Rossini. Není se příliš co divit. Norma jako typické dílo pozdního italského bel canta klade mimořádné nároky na pěveckou techniku a výraz se všemi jemnými záludnostmi, které k tomu stylu patří; důraz na pocity a psychologii postav byl navíc v jeho době novinkou, přijímanou nejednoznačně. Chladné přijetí premiéry Normy v roce 1831 (Milán, La Scala) bylo zklamáním, ale další reprízy názor publika změnily a diváky začala uchvacovat Belliniho jemná lyrika, melodická invence a hudební charakteristika jednajících postav.
Zatímco pražské Národní divadlo muselo pozvat operní divu Evu Urbanovou , aby mohlo uvést Adrianu Lecouvreur, ve Státní opeře se s Lucií z Lammermooru obtížně potýkala Marina Vyskvorkina a Simoně Šaturové se přes úctyhodnou techniku nedostávalo objemu hlasu (a tenorové party obou těchto oper mohli naplnit jen zahraniční sólisté), Opava obsadila všechny role Normy vlastními silami či hosty z jiných mimopražských divadel, ty dvě klíčové pak mimořádně skvěle.
Katarína Kramolišová a Michal Vojta již v opavské inscenaci Verdiho Loupežníků jako Amalie a Carlo dali plně vyznít svým partům – nyní v Normě potvrdili, že to rozhodně nebyla náhoda. Part Normy, velekněžky i matky, ženy zmítané láskou i pomstychtivostí, schopné zabíjet své vlastní děti i odpouštět, je mimořádně náročný svou délkou, širokým rozsahem výrazu od něžné lyriky po hrozivé proklínání a nutností technicky zvládnout kantilénu, dynamické finesy v pastelové barevnosti i brilantní koloraturní pasáže. Katarína Kramolišová zvládla nároky dramatického koloraturního sopránu bez zaváhání a strhujícím způsobem. Její Normě věříme: soucítíme s útrapami ztrápené duše a zároveň jsme ohromeni velkolepostí vystupování vrchní kněžky. Podmaňuje si nás měkkým vroucím hlasem, který ale umí přejít i do odhodlané pevnosti a síly. Se zatajeným dechem posloucháme gejzíry koloratur zvládané s lehkostí i technickou jistotou při zachování velmi dobré srozumitelnosti slov.
Podobně Michal Vojta jako římský prokonzul Pollione rozvinul znělost a tvárnost svého tenoru do výrazově i dynamicky odstíněného tvaru, který respektuje význam textu. Vedle tenorů, kteří chtějí ohromovat permanentním forte, je sice hlas Michala Vojty subtilnější, ale jeho citlivá muzikálnost a vnímavost k výkonu druhých je ve výsledku mnohem cennější. Dueta Normy a Polliona pak byla opravdovým hudebním zážitkem.
I ostatní sólisté si s Belliniho party poradili velmi dobře – Nikolaj Někrasov jako náčelník Druidů Oroveso i Šárka Beranová v roli další druidské kněžky Adalgisy. Pochvalu rozhodně zaslouží také sbor pod vedením Kremeny Pechakovy . Je škoda, že orchestr podporoval sólisty se střídavou precizností. Lze doufat, že výpadky žesťů, nesouhra smyčců a problémy s laděním dřevěných dechových nástrojů dirigent Damiano Binetti odstraní a opavský soubor se na sedmém ročníku operního festivalu v Praze s Normou zaskví v plném lesku. Dirigentův přínos na vypracování italské deklamace je ovšem nezpochybnitelný.
Režisérka Jana Andělová-Pletichová s týmem výtvarníků Martinem Víškem (scéna) a Eliškou Zapletalovou (kostýmy) zvolila jednoduché náznakové řešení se systémem pohyblivých dřevěných modulů schodišť a s použitím přírodních textilních materiálů s hrubou strukturou. V aranžmá sledovala základní linii děje a nenarušovala tak v Belliniho Normě to podstatné – hudbu a hlavně zpěv.
Překvapí už jen fakt, že s nástrahami Belliniho opery, na kterou si již dlouhé desítky let u nás nikdo netroufl, si se ctí poradil náš nejmenší operní soubor v Opavě. Dnes už nevíme, jak zpívala legendární Giuditta Pasta. Můžeme ale potvrdit, že výkon Kataríny Kramolišové je zážitek. Pokud oblastní divadlo může uvést Normu způsobem, jakým to učinila Opava, je to jednoznačně dobrá zpráva.
