Pod názvem „Hommage à E. F. Burian“ se 31. května v divadle Archa v rámci Pražského jara uskutečnil výjimečný výlet do doby před osmdesáti lety, okouzlené rytmem, zvukem, filmem, tancem, poetikou nesmyslu a smyslem zvuku. Burianovo „Déčko“ v těchto prostorách sídlilo až po válce a jeho podoba už neodpovídá, „virtuálně“ tam však přesto ještě kdesi vězí; to je jedna z výhod nevětratelných podzemních prostor. Holandský soubor Ebony Band , jehož základ tvoří členové orchestru Concertgebouw z Amsterodamu, se vydal na dobrodružnou cestu vyhledávání a oživování zapomenutého repertoáru. Hledačské nadšení uměleckého vedoucího souboru Wernera Herberse je nakažlivé a výsledky jsou víc než přesvědčivé. Hledání po knihovnách, archivech i v soukromých sbírkách a pozůstalostech přineslo jedinečné objevy. Mezi favority repertoáru Ebony Bandu patří i hudba meziválečných Čech, podle Herbersových slov nevyčerpatelná studnice pokladů. Osou pražskojarního koncertu byla osobnost jubilanta roku Emila Františka Buriana, kromě něj zazněly skladby Miroslava Ponce, Erwina Schulhoffa, Karla Reinera a Ernsta Tocha – jediného autora programu nikoli z Čech, jehož dílo korespondovalo s celkovou dramaturgií časově a stylově.
Emil František Burian byl představen ve své vážnější i lehčí podobě. Malá předehra op. 42 je jedním z oněch dobrodružství, jež Ebony Band lákají: náhlé střihy mezi stylovými plochami (či spíše ploškami), neustálá překvapení rytmické složky a zvukové efekty na podkladě „řemeslně“ solidního kompozičního základu. Burianův cyklus Na pohlednice op. 36 na slova Vítězslava Nezvala hovoří o všedních věcech nevšedním jazykem poezie i hudby. Sopranistka Elena Vink si dobře poradila s češtinou, fakt, že se jedná o jí cizí jazyk však možná poněkud oslabil výrazovou složku, která je jinak – jak dokázala v dalších skladbách – její silnou stránkou. Burianova Americká suita op. 15 se vyznačuje okouzlením importovaným jazzem (neboli tím, co pod ním ona doba rozuměla). Opět na pozadí seriózního technického vybavení si Burian zažertoval i s quasi fugou na téma svého monogramu v podobě foxtrottu. Předvedená podoba skladby je výsledkem usilovného hledání, při němž se přihodí i šťastná náhoda; tou byl objev donedávna neznámé verze pro malý instrumentální soubor. Burianův cyklus „tří barových šansonů“ na slova Vítězslava Nezvala Coctailly op. 33 byl uveden v instrumentaci holandského skladatele Barta Vismana, jež se pokusila vystihnout Burianovu instrumentační představu, německý překlad Pavla Eisnera zpíval se smyslem pro žánr i styl barytonista Romain Bischoff .
Pět malých kousků Miroslava Ponce pro violoncello a klavír je z jiného materiálu. Jsou to koncertní miniatury, zhuštěná suma skladatelského, violoncellového i pianistického umění své doby, svou stručností však zároveň jakoby chtěly být satirou na sebe sama, což výborně vystihli violoncellista Daniel Esser a klavírista Gerard Bouwhuis . Vážnou polohu dramaturgie zastupoval také výtečně provedený Nonet Karla Reinera, skladba, jež sklidila internacionální uznání na festivalu IGNM v Paříži roku 1937. Erwin Schulhoff byl prezentován v několika rovinách. Byl zde dadaistický cyklus Die Wolkenpumpe na texty Hanse Arpa, osobité spojení slova a hudby v adekvátní interpretaci Romaina Bischoffa. Byl zde cyklus Zehn Themen , spojující hudbu a výtvarné umění. K Schulhoffovým klavírním skizzám vytvořil malíř Otto Griebel litografie a synkretický účinek skladbiček ve skvělém provedení pianisty Bouwhuise byl podpořen projekcí Griebelových obrázků a „obrázků“ Schulhoffova notového zápisu. Byla však také představena nejkrajnější podoba Schulhoffova „hudebního světa“. On, který třicet let před Johnem Cagem napsal skladbu sestávající pouze z „ticha“ (jeho Burleska je ze samých pauz) napsal také skladbu nazvanou Sonata erotica für Solo Mutter-Trompete . Mohli bychom ji považovat za parodii na schönbergovský sprechgesang i na Janáčkovy nápěvky, za výsměch dohadům, co všechno dokáže hudba vyjádřit a ilustrovat. „Mateřská trubka“ není hudební nástroj, i to je žert, ve skutečnosti feminní podoba trubce. Zkrátka – Sonata erotica pro ženský hlas sólo a klavír (s podtitulem „jen pro pány“) je v notovém zápise (bylo možno jej na projekčním plátně sledovat) pečlivě zaznamenaným zvukovým doprovodem pohlavního aktu (ovšem jednostranným – mužská polovina je abstrahována!), včetně více než prosaické pointy „post coitum“. Herecký výkon Eleny Vink byl (zvláště na pány) jistě velmi sugestivní. Oba vokální sólisté se pak plně vyřádili v závěrečném „žádném rodinném dramatu“ Egon a Emilie Ernsta Tocha, parodii na operu a divadlo vůbec, na manýry všeho druhu včetně psychoanalytických. Pódium Archy se s pomocí několika dekorativních prvků proměnilo v divadelní jeviště a Elena Vink a Romain Bischoff v dokonalé herce. Bezprostřednost hraní si s hudbou, jakou Ebony Band disponuje, vyvolala dokonalou iluzi doby prvních neonů, gramofonů a zvukového filmu.
Přídavkem bylo Largo z Nonetu hlavní postavy večera E. F. Buriana, jež odpoutaný svět dada vrátilo opět do vážné polohy. Najednou se – kde se vzala tu se vzala – objevila myšlenka, zda právě zde někde není klíč k tragédii této generace. Jak napsal Karel Teige: „Humor a charakter naší doby je dada. Dada, které se zmocnilo i politiků.“ Okouzlení divadlem, jazzem, kabaretem, revue a varieté si možná včas neuvědomili, že to co vykřikují politici se svastikou ve znaku, už žádné dada není.
