Až neuvěřitelného životního jubilea se v letošním roce dožívá skladatel Jan Klusák (18. 4. 1934). Je docela smutné, že tomuto dnes už možno říci českému klasikovi 20. a 21. století nevěnují takřka žádnou pozornost žádné velké hudební instituce či festivaly. Poněkud nenápadnou akcí se tak k připomenutí jeho tvorby spojila Společnost pro estetiku s Ústavem dějin umění Akademie věd České republiky a ve čtvrtek 25. dubna zorganizovaly obě instituce muzikologickou konferenci, na kterou navázal koncert z děl tohoto osobitého autora. A ačkoliv byla organizace velmi kvalitní, propagaci se nedostalo patrně ani patřičné pozornosti a zřejmě ani financí. Jan Klusák byl tedy opět docela dobře skryt, přesně v souladu s titulem jeho knihy z roku 2000.
Večerní koncert, který se konal v nádherně zrekonstruovaném Clam-Gallasově paláci, byl složen ze sedmi Klusákových kompozic a jedné instrumentace. Cílem patrně bylo mapovat jeho tvorbu, výsledek však skončil trochu napůl cesty, neboť posluchači mohli poznat jen díla do roku 1971. Na novější už nedošlo. Z mého pohledu velká škoda, protože možnost sledovat skladatelský vývoj určité osobnosti napříč jeho životem se nenabízí každý den. A nenabízela se ani tentokrát, ačkoliv Jan Klusák komponuje stále. Proč organizátoři posledních 53 let jeho tvorby nereflektovali, je mi záhadou.
Interpretační část koncertu byla svěřena členům orchestru Prague Philharmonia, kteří se k ní postavili čelem, občasné drobné intonační nejistoty či nesouhry lze přičítat náročnosti celého programu s ohledem na skutečnost, že patrně většinu těchto děl hráli hudebníci poprvé. Co však koncert povýšilo na událost, byl vlastní autorův komentář k jednotlivým skladbám. Jak jinak, než naplněný humorem a lehkostí osobité sebekritiky, zejména v případě juvenilií.
Úvodní Hudba k vodotrysku – neoklasicky pojaté divertimento pro dechové kvinteto z roku 1954, tedy ještě z doby Klusákových studií, rozhodně potěšilo. Po něm následoval o dva roky mladší první Smyčcový kvartet. Ten Klusák komponoval pro skladatelskou soutěž v Belgii, ve které však neuspěl. Jak sám podotkl, finále kvarteta překomponoval později, když zhodnotil, že už mu jeho kompoziční schopnosti umožňují lepší vypointování. Je tedy škoda, že interpreti zvolili první verzi. Za naprosto mimořádné bych považoval, kdyby zazněla finále obě, čistě pro porovnání. Z mého pohledu trošku promarněná příležitost k dramaturgické originalitě.
Po těchto dvou juveniliích, které k tomu „pravému“ Klusákovi, jak ho známe z jeho vrcholných kupříkladu symfonických děl jako Variací na téma Gustava Mahlera nebo pozdějšího Axis temporum, mají přece jen dost daleko, zazněla jeho instrumentace Honeggerova Le cahier romand. Tyto klavírní miniatury převedl Klusák pro obsazení Komorní harmonie vedené Liborem Peškem v roce 1959. Při jejich provedení jsem si uvědomil, jak blízko skutečně Klusákovy rané skladby k Honeggerovi mají. Nastudování tohoto nelehkého cyklu bylo velmi svědomité, pomyslné taktovky se chopil hornista Kryštof Koska, a ačkoliv jeho gesta byla přesná a čitelná, ve výstavbě cyklu jsem postrádal větší dávku kontrastu. Zvolená tempa nebyla moc vzdálená, ačkoliv dle názvů vět (Calme – Un peu animé – Calme et doux – Rythmé – Egal) by se daly kontrasty očekávat. Rovněž dynamika na mne působila mírně plošším dojmem, ačkoliv zde lze patrně přičítat vinu i do značné míry zesilující akustice.
Honeggerova hudba nás takříkajíc provedla směrem k „novému“ Klusákovi, tedy tomu, který už koketuje s dodekafonií a serialitou. V Obrazech pro 12 dechových nástrojů z roku 1960 ještě tak napůl, občas nás potrápí hutnými disonantními souzvuky, aby náhle zazněl čistý libozvučný kvintakord. Princip, který mě osobně na Klusákově hudbě baví, a domnívám se, že ho lze vysledovat napříč celou jeho tvorbou. Své neoklasické kořeny tak v podstatě nikdy zcela nezavrhl a s posluchačem si mírně zahrává. Ostatně tomu nasvědčuje nejeden závěr skladeb, který v publiku zcela spontánně vyvolal mírné uchichtnutí. I v případě tohoto cyklu bych si býval přál poněkud větší odstínění dramatičtějších a lyričtějších ploch, ostatně i temp – zejména ta pomalá dle mého soudu mohla být opravdu pomalejší.
Po přestávce už jsme měli tu čest s Klusákem v jeho vlastním teritoriu. Osobně jsem uvedení Čtyř malých hlasových cvičení na texty Franze Kafky vnímal jako vrchol večera. Toto dílo z roku 1960, které ne náhodou sklidilo ihned po premiérovém provedení Komorní harmonií s herečkou Marií Tomášovou značný ohlas, a to hned dvojího druhu – jednak pozitivní, neboť skladba svou avantgardností zaujala publikum a musela se mnohokrát reprízovat, ale i negativní, neboť úspěch se v Čechách neodpouštěl ani tehdy (ale ani dnes). Takže byla ihned ideologickými strukturami označena za nevhodnou a její uvádění bylo do roku 1963 zakázáno. A další zákaz následoval v období normalizace. V mezičase však stihla skladba doputovat i na zahraniční pódia a Klusákovi tak vydobyla značné mezinárodní renomé. Čtvrteční provedení bylo vzorné, ačkoliv jsem trochu zalitoval, že se organizátoři přeci jen neuchýlili k nazvučení sólové recitace, které se tentokrát opravdu přesvědčivě ujala Eva Salzmannová. Ne, že by nebyla přes dechové nástroje slyšet, ale srozumitelnost byla místy opravdu hraniční. Přičítat to lze opět i zmíněné akustice prostoru, která je však podle mě po rekonstrukci výrazně lepší, než bývala.
Následovaly dvě skladby pro sólovou flétnu. První z nich: 1-4-3-2-5-6-7-10-9-8-11 z roku 1968 se ujal Jiří Ševčík, druhou Invenzionetttu (1971) brilantně zahrál Oto Reiprich. Obě miniatury už naplno představují Klusákův osobitý styl, a přitom každá jinak. První, s až bizarně děsivým číselným názvem reflektujícím použité intervaly, je ve své podstatě velmi lyrická. Druhá je brilantní a technicky náročnou třešničkou na dortu flétnového repertoáru. Je škoda, že se ani jedné z nich flétnisté moc často nechopí a neuvádějí je na koncertech. Ochuzují sami sebe i posluchače.
Foto: Prague Philharmonia
Na závěr koncertu uvedli členové Prague Philharmonia s houslistkou Romanou Špačkovou, která se ujala sólového partu, skladbu asi nejzávažnější. Tou byla Sonáta pro housle a dechové nástroje z let 1964–65. Zatímco dechový ansámbl je prokomponovaný veskrze dodekafonní technikou, sólový houslový part cituje chorál Media vita in morte sumus. Právě tato konfrontace starého a nového vytváří napětí, které vrcholí ve zklidněném závěru skladby. Interpretace byla z mého pohledu vzorná, ačkoliv ani zde jsem se neubránil dojmu, že akustika prostoru spíše napomáhá dechovým nástrojům a upozaďuje sólové housle. Těžko říct, zda by bylo v silách hráčů sólistce ještě více ustoupit. Celkové vyznění však bylo velmi působivé, a není proto překvapením, že si vysloužilo odpovídající potlesk publika.
Je pro mě záhadou a zároveň zklamáním, že se podobný koncert neuskutečnil v rámci některého z významných pražských festivalů, že se nekonal v akusticky daleko vhodnějším prostoru kupříkladu Sukovy síně Rudolfina a že ho zainteresované instituce – včetně Prague Philharmonia – nedokázaly lépe zpropagovat. Sama Prague Philharmonia dělá pro soudobou hudbu mnoho, její řada S je toho jasným důkazem. A proto nerozumím tomu, proč třeba tento program nerealizovala sama pod svou hlavičkou, nebo proč se o něm alespoň nezmínila na svých sociálních sítích ani ho neuváděla mezi koncerty na svém webu. Že by se za něj snad styděla? Proč? Vždyť sám její zakladatel Jiří Bělohlávek byl oddaným interpretem řady Klusákových skladeb.
V publiku proto seděli veskrze starší lidé, z větší části patrně příznivci a přátelé Jana Klusáka. O koncert neprojevili zájem ani studenti hudebních oborů (kupříkladu kompozice), ti ostatně ve svém egocentrismu chodí málokam. Neuvědomují si patrně, že na jejich koncerty pak také stěží někdo přijde. Hodnota Klusákovy hudby v tak skvělém provedení by zasloužila dozajista mnohonásobně větší pozornost z různých stran, jež se jí však téměř nedostalo. Nadšení z krásného koncertu tak kalí jistá pachuť z naší (kulturní?) společnosti.
Reakce Prague Philharmonia na recenzi Jana Duška
Prague Philharmonia byla oslovena čistě k výkonu koncertu, pan Dušek se podivuje, proč jsme třeba koncert nepořádali, když děláme hodně pro to, aby soudobá hudba v Praze měla své místo.
Tedy: byla to akce z iniciativy Společnosti pro estetiku – a hlavně pánů R. Dykasta, M. Honse a M. Haaseho. Ti se tím nadchli a velká poklona k jejich práci. Já jsem přislíbila umělecky zapojit Prague Philharmonia, která přednese díla z tvorby Jana Klusáka, ovšem dramaturgie byla čistě v rukou pana skladatele! Vše bylo přesně tak, jak si on připravil. (Tolik k otázkám pana Duška v textu, kde se velmi podivuje nad tím, proč se dramaturgicky reflektovala jen tvorba z jeho určitého tvůrčího období.)
Dále se recenzent podivuje, proč Prague Philharmonia koncert nepropagovala: já jsem jménem naší instituce i pořadatelů oslovila Český rozhlas, který celý koncert zaznamenal a rovněž celou akci propagoval, i na svém webu! Prague Philharmonia jej propagovala na síti Instagram.
Od 9. dubna měníme celý web, což je velmi složitá operace, tedy informace se tam nyní ocitají různě a ano, tento koncert, který byl v gesci jiného pořadatele se tam neobjevil. Toto jediné vnímám jako velmi smolné, ale nestalo se to v žádném případě úmyslně.
Co mě nejvíce mrzí, je poznámka pana Duška o tom, že by se snad Prague Philharmonia styděla za tento koncert, a proto jej nepropagovala.
Prague Philharmonia koncert nepořádala, protože to byla iniciativa pana skladatele a zmiňovaných pánů, kteří jej včetně konference (která byla hlavním bodem připomenutí devadesátin Jana Klusáka) pořádali pod hlavičkou institucí – Společnost pro estetiku a Ústav dějin umění AV ČR. Prague Philharmonia ke spolupořádání ani nebyla oslovena. V tuto chvíli bychom na to ani nemohli kývnout, a to z důvodu našeho velmi těžkého boje s financováním filharmonie. Nicméně velmi rádi jsme se zapojili umělecky, a to s naprostým nasazením našich stěžejních filharmoniků! Pana skladatele Jana Klusáka si velmi vážíme, máme s ním velmi vřelý vztah, který dlouhé roky udržujeme, jeho skladba pod taktovkou šéfdirigenta E. Villauma zazněla za jeho účasti v abonentním cyklu A – v únoru 2020 a v červnu 2016 byl Jan Klusák speciálním hostem cyklu soudobé hudby S, který mu věnoval samostatný portrét. Dechové kvinteto Prague Philharmonia má jeho skladbu Hudba k vodotrysku na svém repertoáru a několikrát jej interpretovala.
Mgr. Hana Dohnálková
Dramaturg
Cyklus soudobé hudby S
