Desáté bienále soudobé a experimentální hudby Ostravské dny ve dvou koncertech opět představilo svá domovská tělesa – Ostrava New Orchestra a Ostravskou bandu. Nedělní program s názvem Orchestra Opening přinesl do ostravského Trojhalí Karolina velký ansámbl mladých umělců z celého světa, který na festivalu před dvěma lety s úspěchem debutoval. Druhý koncert v pondělí pak patřil Ostravské bandě, výběrovému ansámblu interpretů spolupracujících na projektech nejen Ostravského centra nové hudby. Během obou koncertů se střídali dirigenti s oběma ansámbly dlouhodobě spolupracující: Petr Kotík, Johannes Kalitzke, Bruno Ferrandis a Lilianna Krych.
Nedělní večer otevřel The Luminiferous Aether v Ostravě již zavedeného skladatele Marca Sabata. Jeho detailně propracovaná teorie přirozeného ladění se jasně ukázala i zde – takřka půlhodinová plocha s pozvolným vývojem při konstantní hustotě materiálu a prakticky neměnné dynamice vytvářela pozoruhodně jemné nuance, a to i právě díky možnostem rozšířené harmonie. Hudba evokující pomalý, táhlý pohyb nějakého obrovského předmětu sunoucího se kdesi za orchestrem, s melodiemi rozpitými v celku zvukového masivu procházela několika zřetelnými fázemi. Ve spojení s velkorysým prostorem Trojhalí a probíhající bouřkou se pak jednalo o skutečně multidimenzionální zážitek. Dramaturgicky téměř až nezbytný kontrast pak ihned přinesla světová premiéra první věty Koncertu pro lesní roh Petra Cíglera. Stále ještě rozpracované dílo psané přímo pro ONO provedl výborným způsobem na Ondřej Vrabec. V silové, dynamické expoziční větě je nosný ústřední motiv zpracováván jak ve virtuózním sólovém partu (včetně hry na samotné eso či částečně rozložený nástroj), tak v nesčetných obměnách putujících různými sekcemi orchestru.
Očekávanou premiérou byl také MOVIS pro klavír a orchestr. Skladba na téma hudebního pohybu byla dle autora Michala Rataje přímo ovlivněna výtečným provedením Rzewského The People United Will Never Be Defeated! na předloňských Ostravských dnech klavíristou Daanem Vandewallem (sám mohu potvrdit, že se jednalo o zcela mimořádnou událost a je o to příjemnější, že se klavírního partu i v této skladbě ujal právě Vandewalle). V úvodní části MOVIS jsou nápaditým způsobem propojeny tři vcelku kontrastní – či spíše zdánlivě nesourodé – složky: tradiční akordické rozklady v klavíru, témbrové fráze orchestru a rytmické ostinato perkusí. V další části pak přichází ke slovu lyričtější poloha a dále virtuózní improvizovaná kadence sólisty. V těchto pozdějších částech však chyběl určitý charakteristický element, jakým byl třeba právě onen pečlivě promyšlený úvod, či nosnější klavírní part.
Věhlasná skladatelka izraelského původu Chaya Czernowin do Ostravy přivezla čtyřicetiminutovou skladbu Guardian, v níž hraje hlavní roli sólové violoncello. Kompozice, v níž „sní violoncello o orchestru a naopak“, je přehlídkou mimořádně široké zásoby technik, kterými Czernowin vládne – a to jak v případě komplikovaného, exaltovaného partu violoncella (který byl sólistce Séverine Ballon vytvořen přímo na míru), tak i v jeho orchestrálním „zrcadle“. Tyto techniky, z nichž by se leckteré daly popsat snad jen metaforicky (třpyt vodní hladiny, poryvy větru, dopad dešťových kapek…), různé „nehudební“ zvuky, vrstvené rytmy či nezvyklé témbry nástrojů však prosvítaly spíše místy a uchopení celkové formy zůstalo spíše zahalené. Guardian ovšem není jednoduše přístupná skladba na jediný poslech: v duchu tvorby Chayi Czernowin má naopak jít o celostní prožitek, který si vyžaduje uměleckou konfrontaci s posluchačem a následné vypořádání se s prezentovanou zkušeností.
Nedělní večer zakončila skladba DW28 „Loops for Davis“ Bernharda Langa. V jeho typicky hutné, precizní, hravé, rytmy přetékající, ovšem přes všechnu kompoziční komplikovanost stále přehledné hudbě tentokrát dostal titulní roli basklarinet. Zřejmě nejnáročnější part večera famózním způsobem odehrál (se zapojením celého těla) Gareth L. Davis. Vedle krkolomného partu plného alternativních technik a artikulací předvedl i těsnou souhru se všemi ostatními liniemi – orchestrem, bicími (Adam Máros), kontrabasem (František Výrostko) i samplerem (Jon Myers). Ještě další úroveň do tohoto vícepatrového celku přineslo nápadité prolínání živé elektroniky a orchestrálního zvuku: orchestr či bubeník tak doplňovali své vlastní party puštěné z reproduktorů.
Reproduktory ovšem nesloužily pouze jako zprostředkovatelé elektronických stop, ale také jako přizvučení orchestru. To bylo provedeno nanejvýš citlivě, na samé hranici rozpoznatelnosti, a výslednému zvuku tak přidalo na celkové vyváženosti, aniž by zvuk sklouzával k oné nepříjemné plastičnosti. Ostrava New Orchestra v neděli předvedl ještě lepší interpretační výkon než během svého úspěšného debutu před dvěma lety a skutečně o něm lze s definitivní platností říci, že se jedná o „hotové“ těleso plně způsobilé k adekvátnímu provádění náročné současné tvorby.
Ostravská banda I
Pondělní koncert Ostravské bandy spojil hudbu mladých rezidentů Institutu festivalu s velkými jmény současné hudební tvorby. Debout, un respir grand comme VII Symona Henryho vychází z grafické partitury, která byla souběžně promítána na plátno nad orchestrem. U tohoto typu hudby je vždy otázkou, do jaké míry jsou možnosti interpretace otevřené, ovšem v podání Ostravské bandy se mnohá místa shodovala s představami a očekáváním, které jednotlivé linie nastiňovaly, včetně citlivého odstínění artikulací. Ve dvojdílné skladbě Two Movements for String Orchestra předepsal Ian Davis prostou sestupnou akordickou sekvenci, respektive překrývající se melodické linie. Skladbě s „filmovým“ zvukem bohužel chyběl nějaký kontrastní prvek nebo jiná – napjatě očekávaná – subverze. První polovinu večera uzavřela Il Cantiere del Poema, kterou Salvatore Sciarrino vytvořil přímo pro hlasové dispozice mezzosopranistky Anny Radziejewské, která ji v Ostravě po boku Bandy v pondělí provedla. Typický hudební rukopis – ruchy stínů, vrzání nábytku v prázdném pokoji, ozvěna tmy, meluzína nehybného vzduchu – doplňovaly náročné vokální linie v adekvátně odehraném díle shrnujícím zavedené sciarrinovské techniky s přidanou hodnotou „originální“ vokalistky.
Daniel Lo, jemuž byla na loňské přehlídce New Opera Days Ostrava provedena opera A Woman Such as Myself, pro pondělní koncert připravil skladbu Poids. Podobně jako v případě své opery i zde Lo neustále udržuje pozornost posluchače všudypřítomným napětím i schopností hudební dění i materiál dávkovat obezřetně. Materiál na místy na pomezí hudby a ruchů vytváří bezeslovný narativ a jistým způsobem hororové naladění je vygradováno skutečně hromovými údery velkého bubnu.
Očekávaná světová premiéra skladby Small Orchestra Piece Christiana Wolffa přinesla variabilní dílo s otevřenými částmi, volným obsazením (program uvádí: Ve skladbě se nachází jak dirigované pasáže, tak části, které dirigenta nevyžadují. Jakmile je stanoveno nástrojové složení pro dané provedení, určí dirigent, skladatel, potažmo jiná vhodná osoba, co kdo bude hrát) a proměnlivými požadavky na koordinaci mezi jednotlivými interprety. Výsledkem je tak intenzivní, neklidná, místy až abrazivní hudba s tradičně zahuštěnými melodiemi a částečně nezávislými liniemi jednotlivých sekcí. Právě proto ale také důkladně prověřila hráčské schopnosti interpretů. Ti – včetně dirigenta Petra Kotíka, který se na závěrečných pár taktů také stal jedním z hráčů – si s náročnou hudbou poradili znamenitě. Podobně jako v předchozích případech se i v závěrečné skladbě Endless Sediments Isabel Mundry dostaly ke slovu alternativní zvukové efekty (především různé perkuse, ale také třeba šustění papíru). Hudební tóny a ruchy ostatně jako by během celého večera získávaly skutečně rovnocenné postavení a společně vytvářely celou řadu zajímavých momentů. Pečlivou integrací těchto i dalších instrumentálních technik do celku Endless Sediments tak Mundry vytvořila velmi soudržné a zajímavé dílo, které se na žádném místě neuchýlilo k běžným kompozičním zkratkám současné tvorby.
Program letošních Ostravských dnů nabízí jako vždy díla předních osobností i tvorbu nadějných skladatelů na počátku profesionální dráhy. I v rámci těchto dvou koncertů se tak dostalo ke slovu nepřeberné množství inspiračních možností a aktuálních hlasů hudebního světa, které prokázaly, že v současné tvorbě stále existuje naděje a pohyb vpřed.
