Poslední koncert terezínské části festivalu Věčná naděje se nesl v duchu nejpřirozenějšího lidského hudebního vyjádření – v písni. Kulturní dům města Terezín rozezněly ve čtvrtek 23. srpna díla Viktora Ullmanna, Hanse Krásy, Gideona Kleina a Pavla Haase, jednalo se tedy o jediný koncert zastupující pouze terezínské autory. Skladby zazněly v provedení basbarytonisty Jiřího Miroslava Procházky, klavíristy Jiřího Hrubého, houslisty Jana Rybky, violisty Leoše Černého, violoncellisty Štěpána Švestky a klarinetisty Tomáše Krause. Večerem provázel kněz, režisér a scénárista Jan Hanák.
Zatímco až doposud figurovaly na programu festivalu pouze komorní instrumentální skladby, čtvrteční koncert ozvláštnil dramaturgii o písňové cykly židovských autorů. Změna to vítaná a citelně potřebná. V podmínkách terezínského ghetta byla píseň často tím, co dávalo lidem možnost zapomenout na každodenní utrpení, hlad, nemoci a temné vyhlídky. Nejednalo se sice s největší pravděpodobností o stylizované a prokomponované písně skladatelů, přesto bylo poselství, které nesly – ona touha po domově a po životě beze strachu – jen druhou stranou téže mince.
Není to poprvé, co písně židovských autorů zazněly v podání Jiřího Miroslava Procházky. Byť je základním kamenem zpěvákova repertoáru spíše barokní, případně renesanční tvorba, projekt Domov je tam, daleko, daleko, daleko, ve kterém se sám angažuje, zazněl poprvé již 11. května 2017 v prostorách brněnského NEST Interiéru a podruhé v dominantě města Brna – ve vile Tugendhat. Je to však právě tento koncert, který cyklus koncertů uzavírá na místě nejpokornější piety. Programem se proplétá také průvodní uklidňující slovo Jana Hanáka, který nejenže uvádí jednotlivé skladby, ale prokládá je někdy až filosofickými úvahami a poezií. Celý večer se tak nese v bezmála posvátné atmosféře.
Samotný koncert zahájil cyklus Čtyři písně na text čínské poezie skladatele Pavla Haase, který představuje autorovo poslední dochované dílo. Vybrané texty z knihy Nové zpěvy staré Číny, která se nacházela v terezínské knihovně, posloužily Haasovi jako odrazový můstek k sepsání hluboce temné, zádumčivé a přitom toužebné a v nitru hřejivé hudby. Básnické obrazy ještě více umocňují pocity odloučení a osamění. Skladba sestává z vět Zaslechl jsem divoké husy, V bambusovém háji, Daleko měsíc je domova a Probděná noc, pouze v části V bambusovém háji však nacházíme alespoň špetky radosti a bezstarostnosti. Procházkův přirozený a přitom veskrze elegantní hlasový projev dodává skladbám až chmurnou aktuálnost. Zpěvákovi se dařilo nejen v burácivých okamžicích, ale okouzlil především v tichých, takřka hlesajících povzdeších, ve kterých na povrch plně vyplynula sametová a vřelá barva Procházkova hlasu.
Každá píseň byla vystřídána ryze instrumentálním dílem, po Haasových písních zazněla Sonáta pro klavír č. 2 Viktora Ullmanna v podání Jiřího Hrubého. Ullmannovo dílo je plné modernistických postupů, rázných rytmů, atypických melodií a ostrých disonancí, to vše zabaleno do klasické sonátové struktury rychle–pomalu–rychle. Z hudebního nastudování Jiřího Hrubého je patrné, že klavírista důkladně promyslel strukturální pojetí díla a že dokázal zvýraznit charakteristické prvky každé rozdílné plochy. Hrubý se nebál jít do příkrých zlomů, které působivě vytyčovaly hranice jednotlivých skladebných úseků. Jen mi možná mírně scházela o něco větší agresivita, kterou Hrubý projevil při provedení v rámci přednášek.
Po smršti, kterou na klávesách rozpoutal Jiří Hrubý nastoupil opět Jiří Miroslav Procházka se skladbou Tři písně od Hanse Krásy, tentokrát ovšem v doprovodu klarinetu, violy a violoncella. Při takto atypickém obsazení by mohlo hrozit, že výsledný zvuk nebude zcela vyvážený a vše bude příliš setrvávat ve spodním rejstříku. To samo o sobě nemusí být nedostatkem, přesto se jedná o jistý druh redukce hudebních prostředků. Do značné míry zůstává na interpretech, jak se jim podaří vybalancovat výslednou barvu zvuku. Bylo zřejmé, že hudebníci věnovali této problematice dostatek času, neboť kdykoliv hrozilo, že jeden hlas převálcuje druhý, nalezli hráči vhodný kompromis. Z hlediska souznění s hlasem nenastaly také žádné problémy, neboť většinu času hudba spíše komentovala pěveckou linku, než že by ji zásadněji narušovala.
Smyčcové trio Gideona Kleina, které o den dříve zaznělo v podání Wihanova kvarteta, dostalo ještě o něco ostřejší kontury. Zatímco Wihanovo kvarteto hledalo zvukový střed mezi dravostí a elegancí, hudebníci čtvrtečního večera šli do všeho ještě o něco ostřeji a úsečněji. Je třeba dodat, že oba způsoby interpretace dokázaly dílo prezentovat z působivého úhlu pohledu a bylo by nemožné říci, které nastudování lépe vystihlo podstatu Kleinovy hudby.
Posledním dílem večera byl kratičký cyklus písní Liederbuch des Hafis od Viktora Ullmanna. Autorovy písně přivedly alespoň na chvíli o něco odlehčenější náladu, ve které občas zaznívaly melodické prvky hudební avantgardy vycházející z dobových populárních žánrů, to vše bylo zabaleno Ullmannovou mistrovskou kompoziční technikou do hebkého sametu Procházkova hlasu. Město Terezín pokojně naslouchalo teskným písním přicházejícím z daleka, daleka, daleka.
