Jméno Stockhausen již bezmála půlstoletí vzbuzuje v hudebním světě velké kontroverze. Jeho radikální přístup k tvorbě a provokativní způsob nakládání s hudebním materiálem z něj činí jednoho z nejvlivnějších modernistů a experimentátorů. Přestože není dramaturgickým zvykem uvádět jeho kusy na tuzemských pódiích, festival Prague Music Performance si troufl českému posluchači představit takřka čtyřhodinové Stockhausenovo dílo Aus den sieben Tagen (Ze sedmi dnů). Již na začátek je třeba s hlubokým uznáním prohlásit, že koncepční provedení a nápadité spojení světla, prostoru a hudby z této inscenace činí počin, který dalece přesahuje průměr současného koncertního provozu.
Karlheinz Stockhausen (1928–2007), rodák z Kolína nad Rýnem a žák Oliviera Messiaena a Daria Milhauda, je jednou z klíčových postav tzv. Druhé avantgardy, tedy skupiny autorů (Boulez, Nono, Maderna), kteří zkraje 50. let minulého století začali formovat modernistické představy o hudbě. Jejich nekompromisní rozchod s klasickou tradicí, jímž dotahují a zároveň překonávají odkaz Druhé vídeňské školy, a vůle hledat nové možnosti organizace hudebního materiálu z nich činí jeden z nejosobitějších milníků hudebních dějin. Stockhausen sám vstoupil do širokého povědomí svým hledáním nových výrazových prostředků na rovině čistého zvuku. Ve svém raném díle se pod vlivem Antona Weberna zaměřoval na rozvíjení seriální kompoziční techniky, jeho pozdější tvorba se nese v duchu zvukových experimentů a hledání vnitřních vazeb hudby a prostoru.
Skladba Aus den Sieben Tagen z roku 1968, kterou s bravurními výkony provedlo těleso složené ze zvučných jmen současné klasické a experimentálně alternativní scény, je jedním ze Stockhausenových příspěvků k modernistické honbě za zvukovými, témbrovými a dynamickými možnostmi hudby. Stockhausenova kompozice posluchači nabízí dokonalý příklad vytříbeného zacházení se zvukovou barvou, dynamikou a časem, tj. s těmi složkami, kterým modernisté udělili samostatnost a zacházeli s nimi jako s ústředními vyjadřovacími prostředky. Samotná skladba, složená z patnácti tematických částí, předkládá posluchačům čtyřhodinové vlákno utkané z kontrastních zvukových a dynamických ploch, v jejichž rámci spolu jednotlivé nástroje uzavírají krátkodobé témbrové či jinak založené koalice, a spolutvoří tak složitě propojený a postupně se vyvíjející celek.
Stockhausen ponechal muzikantům velký prostor pro vlastní iniciativu. Jelikož partitura postrádá konkrétnějších instrukcí ohledně způsobů, jakým má být skladba provedena, hrají zde vůdčí úlohu improvizační a tvůrčí schopnosti jednotlivých hráčů. Přesná podoba kompozice tak je přenechána kreativitě interpretů. Stockhausenovým cílem tudíž není představit jednou provždy hotové dílo, nýbrž pohyblivý akustický obrazec, do nějž hráči – a v neposlední řadě i posluchači – vkládají své hudební a emocionální představy. Stockhausen sám pro tento typ skladby, založený na individuálním vhledu hráčů, razí jméno intuitivní hudba. Cílem skladby však není jen hra s jednolitými zvukovými elementy. Stockhausen se zabývá i problematikou tematického obsahu. Ve skladbě nalezneme mnoho míst, jež mají blízko k meditativním stavům nebo naopak k ostrým, drásavým a násilně prudkým emocionálním poryvům. Kontrasty klidu, niterného usmíření a agresivity jsou tím, co Stockhausenově skladbě dodává prvek přesahu do duchovních a myšlenkových rovin. Není ostatně náhoda, že Stockhausen napsal své dílo v době společenských bouří roku osmašedesátého. Jde o reflexi doby, v níž se měnilo politicko-ekonomické uspořádání světa a na kterou bylo třeba umělecky zareagovat. Stockhausen se tím pokouší zkomponovat dílo, které působí netoliko na estetickou zkušenost posluchače, ale zároveň na celou jeho mentální a intelektuální kapacitu.
Stockhausen v partituře neuvedl fixní obsazení. Skladba byla v historii prováděna v mnoha různých sestavách: od symfonického orchestru k ryze komornímu složení. V DOXu zahrálo 26. dubna sedmičlenné seskupení složené z hráče na elektroniku (Robin Rimbaud), pozounisty (Roland Dahinden), basklarinetisty (Gareth Davis), kontrabasisty (Dario Calderone), houslistky (Agathe Max), bubeníka (Tomas Järmyr) a zpěvačky (Markéta Schaffartzik). Tito napříč hudebním světem uznávaní hudebníci spolu vytvořili dokonale fungující organismus, jenž posluchači zprostředkoval zkušenost jen stěží zachytitelnou slovy. Jejich schopnost vzájemné improvizační komunikace pojící se s perfektním technickým provedením stvořilo zvukovou strukturu postavenou na dynamických, témbrových a expresivních nuancích, jimiž doslova atakovali posluchače a vtáhli jej do prostoru, ve kterém interagují mluvené slovo, zpěv a elektronické zvuky s instrumentálními plochami. Posluchač měl možnost prožít různě variované dialogy mezi jednotlivými nástroji, zpěvem a elektronickým aparátem, jež byly budovány na půdorysu dynamicky ohlušujících nebo naopak pianových pasáží. Efekt, který zásluhou jednotlivých muzikantů způsobilo jemné předivo vztahů mezi dynamikou a témbrem, by tak bylo možné označit za dominující hodnotový rys celého představení.
Ke zvukovému efektu skladby velkou měrou přispělo záměrné setření hranice mezi hledištěm a jevištěm. Posluchači se mohli volně pohybovat prostorem mezi muzikanty a vyzkoušet si tak různá akustická hlediska. Se změnou prostorové pozice se měnilo vyznění skladby, což výrazně stimulovalo posluchačovu estetickou zkušenost. Prožitek ze Stockhausenovy skladby tak byl umocněn vlastní aktivitou a participací vnímatele. K totálnímu vtažení posluchače do díla rovněž silně přispělo užití cíleného osvětlení Barbory Jágrové, které pružně reagovalo na hudební vývoj a základní tektonickou výstavbu skladby. Světelný design se tím stal integrální součástí a stmelujícím prvkem celého představení.
Závěrem můžeme jen dodat, že důmyslné propojení prostoru, světla a hudby, o které se postarali tvůrci a organizátoři ve velkém sále galerie DOX, stvořilo nezapomenutelný zážitek, který výrazně přispěl k prozatím skromnému uvádění děl poválečné avantgardy na českých a moravských koncertních scénách.
