Koncertní sezona České filharmonie 2018/2019 překypuje významnými zahraničními hosty. Abonenti se tak na pódiu Rudolfina již setkali s Giovannim Antoninim, Pierrem Laurentem Aimardem i Kirillem Gersteinem. Abonentní koncerty ve dnech 14.–16. března 2019 měly hostit další zajímavou zahraniční dirigentskou osobnost, Američana Davida Robertsona. Robertson není žádnou mediální hvězdou s taktovkou v ruce, ale spolehlivým pracantem koncertních pódií, kterých není nikdy dost. O to více jsem litoval jeho nepřítomnosti ve Dvořákově síni, v níž jej vystřídal domácí zástupce střední umělecké generace Tomáš Brauner. Velkoryse převzal program abonentního koncertu beze změn, a publikum tak nepřipravil o dramaturgický skvost, za nějž si pořadatelé zaslouží pevný a vděčný stisk pravice. Concerto (grosso) a koncert v první půli večera vystřídala symfonie a symfonieta v druhé části programu. Středobodem dramaturgické koncepce byla Haydnova symfonie, kolem níž kroužily neobarokní a neoklasicistní kompozice Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva a Bohuslava Martinů. Takto dramaturgicky koncentrovaných a vycizelovaných večerů nebývá v programech České filharmonie nadbytek, proto jsem se na něj dlouho těšil a nenechal jsem si jej s početným publikem ujít.
Úvodem zaznělo třívěté Stravinského Concerto Es dur „Dumbarton Oaks“ (1937), skladatelova poklona Bachovým Braniborským koncertům a mecenáši Robertu Woodsovi Blissovi, který si skladbu objednal k 30. výročí svatby. Polyfonní kompozice nedá posluchači vydechnout ani ve střední větě s předznamenáním Allegretto a svou nápaditostí hraničí až s hudební travestií. Filharmonikové by se v tomto vtipném a svěžím dílku bez dirigenta nejspíše obešli. Rozhodně dokázali, že Stravinský je na pódiu Rudolfina vítaným, i když (bohužel) ne příliš častým hostem. Stravinského následoval jiný ruský světoběžník, Sergej Prokofjev a jeho nádherný Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll op. 63 (1935), dýchající naivitou a melodickými půvaby Péti a vlka. Před orchestr se postavil jeden z jeho koncertních mistrů, totiž Jiří Vodička, a v Rudolfinu naslouchala rázem dvě auditoria, jedno v sále, a to druhé z řad kolegů filharmoniků na pódiu. Skromně vystupující Jiří Vodička se díla ujal s bravurou a technickou sebejistotou. Jaké šťastné dny prožívá Česká filharmonie, když se u jejího prvního pultu střídají mladí houslisté Josef Špaček, Jiří Vodička a Jan Mráček, posledně jmenovaný onoho recenzovaného večera (14. 3.) v úloze koncertního mistra. Vodička se ukázal být důvěrným znalcem Prokofjevovy kompoziční krajiny, v níž tu vykoukne líbezná melodie, tu sarkastický úšklebek. Hráčskou bravuru – jakoby jen tak mimochodem – zcela vložil do služeb díla a technické schopnosti připomněl až v přídavku, Paganiniho houslovém Capricciu č. 24 a moll. Publikum je vyslechlo s němým úžasem, jakým reaguje dětské publikum na kouzelníkovo vystoupení. Jednatřicetiletý rodák z Havířova zvolil onoho březnového večera outfit čarodějova učně, hrál ovšem jako kouzelník.
Dramaturgickou osou večera byla čtyřvětá Haydnova Symfonie č. 22 Es dur „Filozof“ Hob. I:22. Dramaturgie nesáhla po některé z Haydnových vrcholných symfonií Pařížských, nebo Londýnských, ani po symfonických dramatech skladatelova období Sturm und Drang, ale po instrumentačně vynalézavé a zvukově choulostivé partituře z poloviny šedesátých let 18. století. Místo dvou hobojů měli v rukou Ivan Séquardt a Vladislav Borovka anglické rohy, hornistům Ondřeji Brabcovi a Jiřímu Havlíkovi připadla nesnadná úloha konkurovat halali přirozených lesních rohů, které měl skladatel při psaní symfonie na mysli. Braunerův přístup k Haydnově partituře bych označil za konvenční, ať již v tempech, agogice, nebo především v akcentaci a frázování. Když jsem zavřel oči, slyšel jsem kreace Pražského komorního orchestru ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Kvalitám Antoniniho prosincového nastudování Haydnovy symfonie Hodiny se Braunerův Filozof nepřiblížil. Spíše potvrdil blahodárný vliv hostování respektovaných osobností ze scény autentické provozovací praxe na hráčskou kulturu a interpretační kompetence České filharmonie. Haydnově symfonii i následující Martinů svěží Sinfoniettě La Jolla pro klavír a komorní orchestr H 328 (1950) by velmi prospělo početní omezení smyčcové skupiny. Početné smyčce, zvláště housle (!), táhly Martinů rytmicky proměnlivou a tempově živou kompozici ke dnu, zbavovaly ji lehkosti a dynamicky překrývaly dechové nástroje i sólově koncipovaný klavírní part (Daniel Wiesner). Kdo má v paměti a v uších kreace Ondřeje Kukala s Pražským komorním orchestrem nebo Jiřího Bělohlávka s Pražskou (komorní) filharmonií, musel být těžkopádným a v detailech nepropracovaným Martinů Tomáše Braunera zklamán. Zdaleka ne všechny Martinů kompozice mají filharmonikové v malíčku jako například Pátou symfonii, která v lednu zaujala v přesvědčivé interpretaci Jakuba Hrůši. Inu, Martinů je občas oříškem i pro orchestry z první ligy.
