Opera Celan Petera Ruzicky (nar. 1948), která vznikla po více než třicetileté dráze skladatele, obsahující orchestrální a vokální skladby i komorní hudbu, jakožto vyvrcholení určité tvůrčí etapy, je jakýmsi kaleidoskopem moderní civilizace rozjitřené bolavými a nezahojenými ranami minulosti i přítomnosti s centrálním tématem introvertní zpovědi hlavního hrdiny – rumunského židovského básníka Paula Celana, jehož životní osud se stal předlohou sugestivně zpracovaného libreta Petera Mussbacha, který látku rozčlenil do 13 dramatických obrazů, jakýchsi zastavení, kde se prolíná introvertní básníkova vize minulosti, přítomnosti a budoucnosti, plná traumatických zážitků z války, strachu z Německa i výčitek svědomí z přežití holocaustu s osobní lyrikou vnitřně odcizeného člověka, složitostí vztahů k několika ženám i neúprosností doby, která z činorodého básníka učinila bezmocnou třtinu větrem se klátící. Ruzicka ozvláštňuje každou scénu neustálou oscilací mezi osobní reflexí básníka a číhajícím nepřátelstvím jeho okolí, pracuje s komorně uplatňovanými nástroji i pregnantně vypracovanou deklamací; jednotlivé obrazy působí jako mozaika skládající se do jakéhosi nepřetržitého proudu vzpomínek a reflexí, kde se, tak jako v životě, s neúprosnou naléhavostí vracejí jednotlivé hudební motivy v řadě variací, aby ve svém celku vytvořily strhující životní příběh zmarněného osudu geniálního tvůrce.
Dvojici soudobých oper doplňovaly inscenace děl tvořících již dnes trvalou součást repertoáru – neoklasická opera Igora Stravinského The Rake's Progress (Život prostopášníka ) a vrcholné dílo německé opery 20. století Wozzeck (Vojcek ) Albana Berga. Všechny čtyři inscenace jsou poplatné postmodernímu stylu, ale každá představuje v interpretaci inscenovaných děl jiný tvůrčí přístup i pohled.
Lear v režii Willyho Deckera a výtvarném pojetí scénografa Wolfganga Gussmanna (spoluautorka kostýmů Frauke Schernau ) je koncipován jakožto tragická fraška, téměř všechny postavy se v dramatických situacích projevují jako bezmocné loutky, své mravní a mocenské kolize neprožívají, ale představují ve vyhrocené stylizaci. Je zachován historický kostým, zjednodušený ovšem na jakýsi znak, symbol opravdové moci či bezmoci, naturalismus jednání plného drastické brutality přechází jako by skokem do klaunského šklebu a groteskní sebereflexe, kdy mají navrch zejména tóny cynického výsměchu a bezuzdné chvástavosti.
Celan je výsledek poctivé práce, kde režisér Claus Guth skutečně interpretuje dílo v jeho složité struktuře, využívá dramatického napětí i lyrické opalizace jednotlivých scén, i faktu rozdvojení hlavního hrdiny do dvou postav (Celan 1 a Celan 2). Řada drobných rolí si vyžádala výraznou zkratku, scény v pařížském metru i obraz deportovaných Židů vláčejících se s kufry zasněženou krajinou, dotvářené filmovými dotáčkami, působí v souladu s dramatickými sekvencemi libreta funkčně, v lyrických zastaveních hlavních postav nalézá Guthova režie prostor k introvertním výpovědím.
The Rake's Progress v režii Philippa Himmelmanna a s ní úzce propojeném výtvarném řešení (scéna Johannes Leiacker a kostýmy Jorge Jara ), využívajícím syté ostré barevnosti, stavebnicových prvků a především neonových nápisů, v režii přesazující dílo do současnosti a umožňující rozvinout celou škálu ďábelských svodů velkoměsta a kapitálu, celou paletu hedonismu i traumatizující zážitky životních pádů i kruté deziluze, se nedostal do rozporu se Stravinského původním hudebně-dramatickým záměrem.
Zato Wozzeck v inscenaci režiséra Sebastiana Baumgartena , výtvarníka scény Franka Philippa Schlößmanna a výtvarníka kostýmů Michaela Graessnera je přímo výmluvným příkladem neomalené troufalosti svévolného inscenačního přístupu. Nejde jenom o přenesení díla do současných kostýmů, to je dnes už většinou naprostá samozřejmost, ale o popření jeho hudebně-dramatické stavby. Téma zneužívaného a posléze vraždícího člověka je velice volně traktováno: bez ohledu na text a situace soustřeďuje Baumgarten všechny scény do jakéhosi výkladními skříněmi různých obchodů ohraničeného prostoru, takové špinavé dvorany uprostřed velkoměstské lokality, kde se shromažďují různé asociální živly. Vojcek vraždí Marii za skleněnou výlohou před zraky sadomasochistické mládeže, všechny postavy jsou poznamenány příznaky marasmu a obsese.
Po hudební stránce byla ovšem všechna představení špičková. Reimannova Leara řídil Friedemann Layer s pochopením pro specifické barvy a modulace skladatelova rukopisu, Celan byl v rukou nejpovolanějších – samotného skladatele Petera Ruzicky a rovněž Stravinského opera The Rake's Progress (dirigent Johannes Fritzsch ) a Bergův Wozzeck (dirigent Marc Albrecht ) se dočkaly jedinečného hudebního ztvárnění, oba dirigenti propracovali partituru do nejjemnějších detailů a v dynamických i rytmických ozvláštněních budovali svébytný charakter každého obrazu i dramatický oblouk celku.
