V rámci letošních Dresdner Musikfestspiele byla uvedena koncertně opera Serrana skladatele Alfreda Keila (1850-1907), který se považuje za zakladatele portugalské národní opery. Alfredo Keil se narodil v Lisabonu, otec Němec, matka Francouzka, a vedle hudby se věnoval po celý život také malířství. Je autorem národní portugalské hymny A Portuguesa , napsal opery Susanna (1883), Donna Bianca (1888), Irene (1893) a Serrana (1899), je autorem písní, valčíků, kantát i symfonických děl. Právě Serrana vystihuje portugalský národní svéráz i vznícenou emocionalitu lidového živlu s výrazným regionálním patriotismem i hlubokým náboženským cítěním.
Libreto k Serraně napsal Henrique Lopes de Mendonca (1856-1931), inspiraci mu poskytl v povídce Como ela o amava Camilo Castelo Branco (1825-1890). Děj se odehrává kolem roku 1820 v horské krajině Serra da Estrela, kde spolu soupeří dvě znesvářené vesnice – Malhada a Alfatema. V tomto kontextu se odvíjí i milostný příběh krásné Zabel a jejích dvou nápadníků – Marcella a Pedra. Příběh plný emocí, lásky, žárlivosti a krevní msty je svou povahou lyrický, melodramatický, ale dostává tragické dimenze. Stačí srovnat dvě vrcholná čísla opery – lyrický duet Zabel a Pedra ve 2. aktu a duet Zabel a Marcella plný hněvu a zášti ve 3. aktu. Pedro se utopí, Zabel zešílí, posléze se jí vrátí rozum, Marcello jí chce odpustit, prosí ji, aby se k němu vrátila, ale nakonec ji, bez sebe žárlivostí, zastřelí.
Alfredo Keil napsal muzikálně invenční dílo s řadou vypjatých dramatických výstupů, árií i sborových scén zachycujících kolorit portugalské vesnice, které často udávají rytmus jednotlivým aktům, jindy zase příběh komentují anebo dotvářejí romantickou přírodní scenerii, osudovou neúprosnost horských masivů. Zabel ve své vášnivosti a nezkrotnosti má cosi z Bizetovy Carmen, na rozdíl od ní se chce vymanit z pout osudové předurčenosti, zbavit se přízraků minulosti a začít nový život, ovšem marně. Keil tvůrčím způsobem spojuje novoromantickou lyričnost, vyjádřenou symfonickou hutností zvuku s barvitou instrumentací i folklorními prvky, s veristickým smyslem pro zachycení prchavého okamžiku i naturalisticky cítěnou emocionalitou. Ve zvukové barvitosti a dramatickém účinu i exponovaném dynamismu psychologických portrétů má Alfredo Keil blízko k tvorbě Julese Masseneta, jde však svou cestou koncipuje osobitý tvar portugalské novoromatické opery.
O úspěch záslužného uvedení Keilovy Serrany v rámci drážďanského hudebního festivalu se přičinil především dirigent Helmuth Froschauer , který dílo nastudoval s patřičným zaujetím i smyslem pro Keilův osobitý rukopis. Opera byla uvedena v portugalštině a tak není divu, že volba obsazení padla většinou na portugalské nebo brazilské pěvce. Jako Zabel vynikla dramatická sopranistka Laura de Souza , v dalších klíčových rolích se uplatnili tenorista Ricardo Tamura (Pedro), barytonista Juan-Carlos Mera-Euler (Marcello) a basista Luiz Molz (vesnický stařešina Nabor), pečlivou přípravu i soustředěnost přinášela také kolektivní tělesa: WDR Rundfunkorchester Köln a WDR Rundfunkchor Köln (sbormistr Jörg Ritter ).
